předchozí kapitola "Velikost vesmíru" - pojednání o tvaru a velikosti vesmíru, úvaha o možnosti mimozemského života

Mléčná dráha, Sluneční soustava, vznik Země a života

Mléčná dráha

Tak tedy naše galaxie se nazývá Mléčná dráha - Milky Way. Tento název pochází z řeckého galaktikos – mléčný a je to vlastně základ pro pojmenování všech ostatních galaxií. 

Obsahuje přes 200 miliard hvězd a dosahuje průměru asi 100 000 světelných let. Při pohledu z boku má v hrubých rysech podobu velice tenkého disku, avšak tloušťku jen okolo 1 000 světelných let. Nicméně okolo tohoto disku existuje ještě tzv. galaktické haló, což je jakýsi obal, nebo záře, a ta obsahuje různé mlhoviny a samostatné hvězdy či další objekty a s tímto halem je tloušťka naší galaxie asi 3,5 tisíce let.

Patří mezi nejstarší galaxie celého vesmíru. Její stáří se odhaduje na 13,6 mld let a ročně v ní vzniknou asi 1 až 2 nové hvězdy. V jejím středu je pravděpodobně obrovská černá díra a směrem od ní vybíhá směrem k okraji několik spirálovitě zahnutých ramen. Naše Slunce je umístěno asi ve třech pětinách jednoho z těchto ramen a to všechno se "pomalu" otáčí kolem toho středu. To "pomalu" je v uvozovkách záměrně, protože rychlost dráhy našeho Slunce je sice asi 250 km/s, avšak doba oběhu je pouze jednou za 225 mil let. Za celou dobu svojí existence tak Slunce oběhlo celou galaxii méně než 25x. A sama Mléčná dráha se pohybuje prostorem rychlostí 552 km/s.

Uprostřed je černá díra velká asi jako čtyři miliony Sluncí a je označována jako Sagittarius A. Je asi 26.000 let daleko a funguje jako gravitační kotva pro miliardy hvězd a drží celou galaxii pohromadě.

Má ještě svého jmenovce Sagittarius B, a to je už úplně něco jiného. Je to mlhovina poblíž středu a v ní jsou zásoby alkoholu v rozsahu několika desítek miliard tun. 

A taky tu máme jednu planetu, jejíž povrch je celý z diamantu.

A toto vpravo je nejstarší hvězda naší galaxie. Nemá žádné jméno, jen nějaké kódované označení - J0815+4729. Je to hvězda, která je velice chudá na železo a naopak bohatá na uhlík, což naznačuje, že se zformovala krátce po velkém třesku, a to nejspíše jen asi 300 milionů let po něm. Je součástí galaktického hala a má hmotnost asi sedm desetin Slunce. Od nás je vzdálená 7500 světelných let.

A toto je největší hvězda naší galaxie. Má název HR 5171A a leží zhruba 12 000 světelných let od Země. Její průměr je 1300krát větší než průměr Slunce. Je to vlastně dvojhvězda. Dvě hvězdy, které jsou u sebe tak blízko, že se vzájemně dotýkají. Vědci říkají, že se podobá burskému oříšku.

K Mléčné dráze se pojí hned několik pověstí a bájí, neboť až do 20. stol. n. l. se nevědělo, co to vlastně ta Mléčná dráha je.

Například v Mezopotámii Mléčná dráha znamenala kouř stoupající k bohům z obětování. V ruské legendě se hovoří o nešťastné nevěstě, kterou Bůh vzal na oblohu a její závoj a svatební šaty vytvořily Mléčnou dráhu. V Laponsku a jiných severských zemích je to cesta tažných ptáků, kteří se podle ní orientují, když letí na jih.

Podle jednoho kmene v Botswaně je páteří velkého zvířete, jehož tělo leží na obloze. Cherokee zase vypráví o psu, který kradl kukuřičnou mouku a když byl odehnán, utekl na kopec, skočil na nebe a přitom ztrácel mouku z tlamy.

A v Číně to má být řeka, kterou vytvořil jeden z bohů, když chtěl ochránit dva milence před pronásledovateli. Bohužel tím oddělil i ty milence, a tak jim pak alespoň dovolil jednou do roka se spolu setkat. No a odtud mají v té Číně dodnes jeden svátek, kdy se všichni navzájem objímají…

Avšak "nejodbornější" výklad Mléčné dráhy poskytl již v 1.st.n.l. jistý Marcus Manilius. Jedním z popisů bylo, že je to šev, kde jsou spojeny dvě poloviny nebe. Anebo naopak, je to místo, kde se nebe roztrhlo a tím místem k nám proniká svit z druhé strany.

Tento "šev" není v našich končinách moc zřetelný, a tak se o něm u nás nic moc neví. Ale on opravdu je, a pohled na něj je paráda. 

Na obloze se tedy Mléčná dráha jeví jako takový pás, který pokud je kompletní, má tvar oblouku. Jako pás ho vidíme proto, že ta naše Galaxie je plochý disk a my se do něj díváme z vnitřku. Vidíme však jen část té Mléčné dráhy, a to konkrétně dvě jeho ramena. Rameno Střelce a rameno Orionu. A právě v tom Orionu leží naše Slunce.

Mléčná dráha nad pobřežím v Chile (vlevo) a pak ještě v Utahu. A právě zde musí být pohled na Mléčnou dráhu fascinující. Tady jako by se prolínaly dva výtvory věčnosti času. Nahoře miliardami let vytvořená vesmírná brána a tady u nás na Zemi, miliony let působící počasí, eroze a dravá voda vymodelovaly úžasný svět skalních masívů, všemožných oblouků a hlubokých kaňonů.

Sluneční soustava

Abychom se dostali k úplnému počátku, který předcházel vzniku sluneční soustavy, musíme se vydat velmi hluboko do historie naší galaxie. Před sedmi miliardami let existovala v jednom z míst galaktického disku, přibližně 30 000 světelných let od jejího středu, v rameni Orionu, skupina obřích hvězd. Tyto hvězdy byly 10x až 100x hmotnější než naše dnešní Slunce a svůj život ukončily krátce po sobě mohutnou explozí – výbuchem supernovy. 

Vytvořil se obrovský molekulový mrak o průměru snad 150 milionů kilometrů a ten pak pomalu kroužil kolem středu galaxie. Kroužil tak asi dvě miliardy let a v průběhu té doby se zvolna rozvolňoval a rozpadal na menší části – na jakési obří globule a mohlo jich být snad sto i vice. Jedna z nich pak byla zárodkem našeho Slunce a celé naší sluneční soustavy. Vlastně z každé takové globule vznikla nějaká hvězda a bylo jich dohromady snad několik set, a ty všechny dohromady vytvořily jednu z mnoha otevřených hvězdokup. Dnes se už tyto hvězdy a jejich planetární soustavy rozutekly do celého galaktického prostoru a jen stěží je najdeme. 

V blízkosti tohoto našeho mračna, někdy před více než 4,6 miliardami let, vybuchla nějaká supernova a díky její tlakové vlně se mračno dostalo do pohybu. Dál to již probíhalo klasicky. Částečky prachu a plynu se shlukly do prstenců, ty začaly rotovat kolem stále hustšího středu a jak se mračno hroutilo, okolní prach a plyny byly stále více vtahovány dovnitř, kde se tím zvyšovala teplota. Toto trvalo asi 10 milionů let až se jádro mračna ohřálo natolik, že v něm začala probíhat jaderná reakce. Vzniklo Slunce.

Zažehnutím jaderné reakce vyletěl z čerstvě vzniklého Slunce obrovský tlak a s ním tzv. sluneční vítr, který "odfoukl" zbylý prach a plyn směrem od Slunce. Ve větší vzdálenosti od Slunce se prachová zrníčka udržela a jejich srážením a spojováním vznikly asi za tisíc let kaménky o průměru kolem 10 mm. Za dalších tisíc let dalším spojováním vznikly balvany o průměru 5 km. Tyto balvany jsou nazývány planetesimály. Dalších 20 000 let se pak tyto balvany dál mezi sebou srážely, spojovaly se a zvětšovaly, až vznikly planetky - to už byla tělesa, které měly v průměru řádově do 500 km. 

A tak se to tam dalších 200 milionů let pořád sráželo a spojovalo, až konečně vznikly různé planety o velikostech, jak je známe dnes. Dál od Slunce, kam sluneční vítr odvál již jen lehčí plyny, se tyto plyny shromáždily kolem nějakého nahodilého kamenného jádra, postupně se na něj nabalily a vytvořily se tak obrovské plynové koule – plynové planety.

Zrodila se naše Sluneční soustava.

V té době obsahovala asi 100 různě velkých planet, a spoustu menších planetek, planetesimál, meteoritů a komet. A trvalo ještě hodně dlouho, než se toto všechno vytřídilo a uspořádalo do dnešní podoby. V dávné minulosti byly zásoby plynu a prachu naší Galaxie mnohem větší, a tudíž i hvězdotvorba byla mnohem bouřlivější. Možná až o několik řádů vyšší. Odhaduje se, že naše Slunce může být hvězdou asi 3. generace, jde tedy spíš o mladší "ročník".

Dnes má naše Sluneční soustava 8 planet, 5 trpasličích planet a celkem 150 měsíců.

Směrem od Slunce jsou to nejdříve 4 vnitřní - tzv. kamenné nebo tereristické planety – Merkur, Venuše, Země a Mars. Pak následuje takový prstenec – hlavní pás asteroidů – což je jakýsi "odpad", různě velké planetky a menší tělesa, která se nestačila přiřadit k žádné větší planetě. V ní je například planetka Ceres. Za nimi pak jsou 4 vnější – plynové planety, mnohem větších rozměrů – Jupiter, Saturn, Uran a poslední Neptun.

A pak je další pás všehomožného – zbývající planetky, mezi nimi i Pluto, až donedávna "ten malej vzadu", považovaný za devátou planetu naší soustavy. Dále meteority a zejména populární komety – malá tělesa z ledu, metanu a oxidu uhličitého - s pověstným ohonem. Když se kometa během svého oběhu dostane blízko ke Slunci, odpařuje se její obsah a ten se pak za ní táhne právě v podobě onoho ocasu.

Naše Země

Ale sotva naše Země vznikla, objevilo se hned nebezpečí. Naším směrem se k nám začala přibližovat cizí planeta o velikosti asi dnešního Marsu. Jmenovala se Theia a letěla k nám rychlostí asi 15 km/s. Schylovalo se k velké srážce, ale naštěstí došlo nakonec jen k tzv. tečnému střetu, kdy nás tato planeta "jen lízla" po okraji. 

Nárazem vyletěly do prostoru biliony tun materiálu. Theia se zčásti rozpadla, ale odrazila se od naší Země a pokračovala dál v letu. Z našeho gravitačního pole se však již nevymanila – zůstala na naší oběžné dráze a za ní se táhl obrovský pás všech možných úlomků, které se uvolnily při srážce. Ty během následujících asi 1000 let vytvořily jakýsi prstenec, který obíhal kolem Země, až se nakonec slil do jedné koule o průměru asi 3000 km. Vznikl Měsíc.  

Dnes je náš Měsíc od nás vzdálen asi 400.000 km, ale tehdy po svém vzniku kolem nás kroužil jen 22.000 km daleko a pohled na něj by se nám dnes jevil asi dost strašidelně.

Vývoj Země. Vznik života

Srážkou Země s Theiou se rychlost otáčení naší Země poněkud zrychlila a den v té době trval jen šest hodin. Atmosféra byla tvořena pouze produkty uniklé z horké lávy – oxid uhličitý, dusík, vodní páry, prach a popel. Těžší prvky jako železo a nikl klesaly do středu Země, kde vytvořily husté žhavé jádro, lehčí prvky zůstávaly blíže k povrchu a staly se základem pro budoucí zemskou kůru.

Takhle to probíhalo následujících asi 600 milionů let. Povrch Země pomalu chladnul a vytvářely se již první ostrůvky pevniny.

Ale pak před asi 3,9 miliardami let se někde v naší Sluneční soustavě srazily nějaké planety. Meteority a další úlomky z této srážky začaly dopadat na naši Zemi a bombardovaly je celých 20 milionů let. Říká se tomu meteoritický déšť nebo také rej. A právě tyto meteority z této doby mají asi největší vliv na budoucím vývoji naší planety. Obsahovaly totiž malá zrnka zmrzlé vody. 

Po nárazu se zrnka vody hned odpařovala a nad Zemí se začala utvářet atmosféra vodních par. A až byla dostatečně hustá, začalo pršet. Povrch byl stále ještě horký, a tak se voda po dopadu opět odpařovala a stoupala do atmosféry, kde se zase vysrážela a proměnila se v déšť, a tak to pořád cyklovalo. Pršelo nepřetržitě snad 40.000 let. Současně se tím ale povrch ochlazoval a jakmile jeho teplota klesla asi na 300 stupňů C, kapky vody se začaly zdržovat na povrchu. Postupně zaplavovaly stále větší plochy, až pokryly celou zeměkouli. Ze Země se stal jeden velký oceán, teplý asi 70 stupňů C.

Rychlost otáčení Země způsobovala silné větry. Byly mnohem silnější než nejsilnější současné hurikány a dosahovaly rychlostí až 800 km/h. Blízkost Měsíce zase vytvářely silné gravitační tlaky, takže hladina oceánu byla ustavičně rozbouřená. Naše planeta byla v této době jedna obrovská vodní bouře.

Během několika milionů let se však Měsíc vzdálil, rotace Země se zpomalila a moře se uklidnilo.

Moře je tedy opět klidné, ale uvnitř země to vře. Je tam žhavé jádro, vysoké tlaky a ty tlačí lávu na povrch. Různými štěrbinami v zemské kůře vyvěrá na povrch a vytváří tak spoustu větších i menších sopek. Na povrchu žhavá láva chládne a vznikají tak první ostrůvky pevniny. Ty se postupně zvětšují, slévají se dohromady a vytváří se první souše – ostrovy. 

Jsme v období asi před 3,8 mld let.

A teď přichází další milník ve vývoji Země. Na planetu dopadá opět meteoritický déšť. Tentokrát sebou přináší různé aminokyseliny, bílkoviny a další minerály. Klesají na mořské dno, kde je tma a teplota se blíží k bodu mrazu. Puklinami v zemské kůře pronikají dál do nitra země. Tam se zase zahřívají a vrací se na povrch. Cestou sebou strhávají další minerály a jiné látky, které byly uloženy v nitru země a v moři tak vzniká jakási "chemická polévka". 

Neví se přesně jakým mechanismem, ale v této polévce se pak vytváří první RNA řetězce a z nich první živé mikroorganismy - bakterie…

Něco o první RNA

Jsme stále před cca 3,8 miliardou let a máme tu první známky života. Možná, že to slůvko "život" je trochu nadnesené, ale jsou to první jednoduché buňky s genetickou informací a mají schopnost se samy rozmnožovat. Vznikly spojováním nejrůznějších organických látek, na které se navazovalo stále více různých sloučenin, až vytvořily jakousi kupu nazvanou koacervát. Když koacervát nabyl určité velikosti, rozpadl se na dvě, nebo i více částí, a ty zase dále přijímaly nejrůznější látky, a to se zase dále rozrůstalo a pak rozpadalo, a tak pořád dokola až vznikl řetězec nazývaný RNA – ribonukleová kyselina. Je to předchůdce dnešní DNA. Zde na obrázku je jejich schematické porovnání, ale je to opravdu jen pro názornost. Ve skutečnosti je dnešní DNA mnohem složitější a naopak - RNA prvních organismů bylo mnohem jednodušší. Vědci říkají, že dnešní nejjednodušší bakterie je složitý organismus proti tomu, co byla tenkrát.

To spojování těch různých skupin však neprobíhalo jen tak jednoduše, jako že se třeba potkají dvě molekuly, spojí se, za chvíli přijde další a pak tu máme řetězec. Každá taková vzájemná reakce probíhala za dost složitých podmínek a mnohdy úplně protichůdných. Někdy byly potřeba vysoké teploty, někdy mrazivě nízké. A toto splňovala dostatečně hluboká moře. Stačí tak 300 metrů. Pod hladinou teplo, na dně téměř nula. Konečná iniciace v buňku schopnou samostatného rozmnožování pak proběhla patrně pod vlivem ultrafialového záření, možná i nějakého elektrického výboje nebotřeba tepelného šoku v podobě podmořské erupce či dopadem meteoritu. Možná i kombinace všeho a onen konečný impuls mohl trvat třeba jen zlomeček vteřiny. Jak k tomu všemu mohlo dojít, je předmětem bádání mnoha vědeckých týmů a je celá řada rozdílných teorií. Na čem se však všichni shodují je to, že tou první "živoucí" buňkou je ono RNA. V dnešním prostředí by ale takováto RNA už u nás již nemohla vzniknout. Ty podmínky, a to prostředí už tady dnes neexistují. 

První zamyšlení nad mimozemským životem

A jsme vlastně u otázky, zda tenhleten život vlastně vznikl u nás na Zemi, jestli sem nebyl "dovezen" odněkud z vesmíru v nějakém meteoritu podobně jako voda, a vůbec – může být ještě někde jinde podobný život jako u nás?

Opět velká říše teorií, názorů a bádání. Ono to opravdu není jednoduché a už vůbec ne jednoznačné.

V prvé řadě voda. Každou chvíli dostáváme odněkud nějakou informaci, že se někde na nějaké planetě našly stopy vody, a tedy že by tam mohl být i život.

Tak voda je patrně opravdu to, díky čemu ten prvotní život vznikl. Avšak ta voda ten život nevytvořila. Sloužila spíš jenom něco jako prostředí, ve kterém se to všechno odehrálo, možná i něco jako katalyzátor, přenašeč, či stabilizátor a určitě později jako zdroj "obživy". Ale RNA buňku stvořily úplně jiné molekuly. Šlo hlavně o uhlík, vodík, kyslík a dusík, kterým se nějakým způsobem podařilo nějak se zkombinovat.

Co se týče vody samotné, tak ta ve vesmíru není žádnou vzácností. Snad se dokonce objevila již miliardu let po Velkém třesku a i dnes představuje významnou část vesmírné hmoty nejen na planetách, kometách a asteroidech, ale i ve vesmírných molekulárních mračnech.

Je to vlastně ta nejjednodušší sloučenina a vzniká jako vedlejší produkt u mnoha reakcí na kterékoliv planetě. Tedy alespoň v počátcích jejich vzniku. Většinou unikala jako pára do atmosféry a pak už záleželo na vývoji planety samé, jaký osud pro tu vodu připravila. A o tom to právě je…

Zjednodušeně se dá říci, že pokud je planeta moc blízko svému slunci, tak se ta voda vypaří a zase naopak, když je moc daleko, tak tam voda být buď vůbec nemůže, anebo je tam jen jako led, a tím pádem pro život nepoužitelná. Aby byla použitelná, musí být v kapalném stavu a na to už musí být trošku jiné podmínky, stabilita těch podmínek, ale co hlavní, tyto stabilní podmínky taky udržet.

V naší Sluneční soustavě té vody bylo v minulosti možná víc, než by kdo čekal. Možná na všech planetách a snad i měsících. Koneckonců, tak jak jsme byli bombardováni meteority s vodními krystalky my, tak byly určitě bombardováni i naši sousedé.

Třeba takový Mars, tam byl oceán možná ještě dřív než na Zemi, včetně říčních soustav. A byla tam skoro dvě miliardy let, ale život tam nevznikl. Možná příčina je v častém střídáni sklonu její osy. Někdy se naklonila blíže ke Slunci, voda se ohřála a vypařovala se. Pak se zase odklonila a zmrzlo to. Vznikalo tak nestabilní prostředí, a to vzniku života nepřispívalo. Nakonec tam voda zmizela úplně – pravděpodobně prasklinou v zemské kůře. A pokud tam život přece jenom tehdy byl, zmizel i s tou vodou.

Nebo Venuše. Planeta rozměrově podobná naší a celkově nám nejvíc podobná. I vzdálenost od Slunce je uspokojivá a i tam byla spousta vody. Téměř jako u nás. Ale problém Venuše byl, že se otáčela strašně pomalu. Jeden den tam trvá 177 našich pozemských dní. Jedno místo tam tak bylo vystaveno Slunci po dva měsíce, a to tu vodu nakonec rozložilo na vodík a kyslík. Ale obyvatelná a přístupná k životu byla ještě před 700 miliony lety. Dokonce ještě za mých školních let se předpokládalo, že je to velká vodní koule, na které ustavičně zuřily bouře.  Dnes se již ví, že je tam na povrchu žhavá láva, v atmosféře oxid uhelnatý a prší tam kyselina sírová. Je to jediná planeta v naší soustavě, která nemá žádný měsíc, a jediná planeta v naší soustavě, která se otáčí kolem své osy opačně, než všechny ostatní.

Merkur – tak to je klasika. Planeta, která je nejblíž Slunci a tudíž je tam příliš horko. Ale i tam byla a vlastně je tam i dodnes voda. Je tam ve formě ledu, a to v hlubokých kráterech, kam nikdy nedopadl sluneční svit. A jsou tam i organické látky, ze kterých u nás vznikl život. I toto je důkaz, že to bombardování životadárnými molekulami probíhalo napříč celou naší soustavou.

No a Měsíc. Nám nejbližší vesmírný objekt. Logicky bychom řekli, že tam té vody dopadlo stejně jako k nám. No, možná ano, ale neudržela se. Tady je vidět, že když dva dělají totéž, není to totéž a těch podmínek nutných pro vznik života je podstatně víc. Například Měsíc nemá žádnou rotaci – je k naší Zemi otočená stále jednou stranou, a tím vlastně i ke Slunci. Podobně jako u Venuše se tamní voda rozložila. Nicméně pod povrchem Měsíce jsou určité zásoby ledu, ale to je tak asi všechno. 

Avšak tento Měsíc má naopak moc velký vliv na to, že život u nás na Zemi vůbec vznikl. A nejen že vznikl, ale že se i rozvinul a udržel. Působil totiž něco jako stabilizátor našich "povětrnostních" podmínek.

Předně – funguje něco jako ochranný štít před dopady různých asteroidů. Stačí se podívat na množství těch měsíčních kráterů a uvědomíme si kolik toho schytal. Což o to, v těch dávných dobách ty asteroidy působily pro vznik života snad pozitivně, ale pak už byl každý takový dopad katastrofou.

Díky své gravitaci udržuje sklon naší zemské osy přibližně ve stálé poloze a v rozumném úhlu – asi 23,5 stupně. To způsobuje klidné střídání ročních období v přijatelném rozmezí na většině povrchu celé planety.

Velikost Měsíce a jeho vzdálenost udržuje naše vzájemné gravitační působení "tak akorát". Má vliv třeba na rychlost otáčení kolem zemské osy. Naše rotace je 24 hodin za den, což je příznivá rychlost. Kdybychom se otáčeli rychleji, vznikaly by na našem povrchu silné větry, rozbouřená moře a další turbulence, které by životu moc nepřály. Naopak, v případě moc pomalého otáčení bychom dopadly asi jako Venuše.

A pak tu máme příliv a odliv. Rovněž vliv gravitačního působení Měsíce. Pravděpodobně díky tomuto jevu se dostal podmořský život na pevninu. Příliv zanesl první řasy na břeh a po odlivu tam zůstaly. Normálně by zanikly, protože by se najednou ocitly v naprosto jiném prostředí. Ale v našem případě byl za chvíli zase příliv, který stačil tyto řasy znovu "oživit". Adaptace těchto řas na pozemské podmínky tak probíhala mnohem šetrněji a na větších plochách.

Přítomnost zrovna takového Měsíce je v kosmickém měřítku naprostým unikátem. Zatím se nenalezla žádná jiná planeta s takovým měsícem jako máme my. A podle astrobiologů by právě jeho existence mohla být tím hlavním trumfem naší Země, když na svém povrchu tvořila život.

Avšak nebudeme ho mít navždy. Měsíc se od nás neustále vzdaluje – asi 4,5 cm za rok. Není to mnoho, ale časem se to projeví. Čím dále od nás bude, tím menší bude naše rychlost rotace. Nakonec bude trvat den 9600 hodin, ale to už se naše Slunce promění v rudého obra, který všechno pohltí a nám už to vlastně bude jedno…

To jsme se teď bavili převážně o vodě, ale v podstatě totéž platí i o všech těch sloučeninách, které mohou vytvářet "živoucí" buňku. Ať už se jedná o amidy, kyanidy, proteiny či nukleidy, to všechno se na spoustě planet může vyskytovat a taky že vyskytuje. Koneckonců i v naší Sluneční soustavě jsou dvě místa, kde se uvažuje o existenci nějakého jednoduchého života.

V prvé řadě je to Europa – jeden z 62 měsíců Jupiteru. Je velký asi jako Mars a je to nejhladší "koule" v naší soustavě. Povrch je tvořen silnou vrstvou ledu, snad deset i více kilometrů. A pod ním je snad třicet, ale i až sto kilometrů hluboký oceán. A té vody je tam snad 2x více než na Zemi. A právě v té vodě by se snad mohl vyskytovat nějaký hodně primitivní buněčný život.

Totéž platí i pro jiný měsíc, tentokráte Saturnu, Encelad. A tam se prý již objevily i látky pro možnou potravu nějakého podmořského života.

Jsou to zatím jen hypotézy a další poznatky mohou přinést až další vesmírné sondy, nicméně už dnes se připouští, že nějaká, byť jen trochu vyšší forma života se tam rozvinout nemůže. 

Vědci mezi sebou zápolí se dvěma základními myšlenkami. Pokud se na nějaké planetě vytvoří po dostatečně dlouhou dobu podmínky vhodné pro život, pak je vznik života nevyhnutelný. A ta druhá říká pravý opak - to, že se někde vytvoří podmínky vhodné pro vznik života, ještě nemusí znamenat, že tam život opravdu vznikne. A vznik života je spíše dílem náhody.

Sám za sebe bych vcelku i souhlasil s tou první tezí, ale mám problém s tou "dostatečně dlouhou dobou podmínek". Ty podmínky a ta doba jsou totiž asi tím největším úskalím v celém tom procesu vytvoření života a zejména v jeho dalším vývoji.

Už jenom z toho, co jsme si dosud říkali je vidět, že voda a všechny ty chemické ingredience by problém nebyl. Buď na ty planety byly nějakým způsobem dopraveny anebo si je ty planety dokážou vyrobit samy. Jenže…, pokud by si je planeta měla tvořit sama a v dostatečném množství, bude to trvat určitě mnoho stamilionů let. A za tu dobu se podmínky na planetě mohou natolik změnit, že už bude konečná syntéza v živou buňku nemožná.

My jsme měli to štěstí, že k nám tyto ingredience pravděpodobně "přivezly" asteroidy. Ušetřili jsme čas. Ale představte si, že by ty asteroidy s celou chemií na nás dopadly o pár stamilionů let dřív. Dopadnou do žhavé lávy, vypaří se. Anebo naopak později – země už nebude tak horká…

Vlastně jsme měli štěstí. …že jsme se srazili s Theiou víceméně ještě v "tekutém" stavu a důsledky srážky nebyly tak fatální, …že k nám "přišla" voda, když byla Země ještě žhavá a odpařováním vody mohla vzniknout atmosféra, …že jsme si udrželi Měsíc v dostatečné vzdálenosti a jeho gravitace nás udržuje v optimální a stabilní poloze, …že se k nám dostala potřebná chemie, když země byla zrovna v ideální teplotě, …že toho sem dopadlo v potřebném množství, …že lítáme kolem Slunce v takové a takové vzdálenosti a nic nezmrzlo, nic se nevypařilo, … a taky, že nám byl pak dopřán klid na "uzrání" a další vývoj. Vlastně, i když připustíme, že k nám byl nějaký zárodek života nějakými těmi asteroidy dopraven, je to i důkaz, že zrovna tato planeta, ze které tyto asteroidy pochází, ten klid neměla. Nejspíš zanikla při nějaké kosmické srážce a její zbytky doletěly k nám…

Je toho samozřejmě mnohem víc a jsou to hodně odborné otázky, do kterých se tady teď nechci pouštět, ale už zde dosud řečené ukazuje, že množství a kombinace těch nutných podmínek se hodně blíží i k té náhodě.

Nicméně, stát se mohlo a možná se tak i stalo – viz třeba ta Europa. Možná ta buňka někde mohla vzniknout i jiným způsobem než u nás. Proč ne? Ale už si nejsem jistý, že by ten další vývoj musel probíhat stejně jako tady. Těch vývojových kombinací, mutací a existenčních rizik je takové množství, že by mne osobně hodně překvapilo, kdyby někde jinde byly podobné bytosti jako my. K této problematice se ale ještě vrátím úplně na konci této knihy, jako "zamyšlení nad mimozemskou civilizaci".

Dalibor Šrámek, únor 2026  

následuje kapitola "Proměny Země" - první souše, kontinentální desky, jejich vývoj a pohyb