předchozí kapitola "Vývoj života" - kambrická exploze, prudký rozvoj živočichů, postupné proměny v ryby, obojživelníky, suchozemce, ještěry a savce

Druhohory - vzestup a zánik dinosaurů

Skončily prvohory a začínají druhohory. Ty mají tři etapy – trias, jura a křída. Kontinenty se nakrátko sloučily do jednoho superkontinentu Pangea a vznikají opět nová pohoří. 

Trias - vzestup dinosaurů

V triasu se Země zpočátku vzpamatovává z prošlé katastrofy. Planeta se opět začíná zelenat a vznikají nové rostlinné druhy. V mořích jsou to převážně mořské řasy, na souši se nově objevují cykasy s krátkým nebo soudkovitým kmenem. 

Z našich savcovitých plazů přežil i tento Lystrosaurus. Možná proto, že žil v norách anebo také, že měl dokonalé plíce a teď si užívá svůj rozvoj. Měřil necelý metr, ale výjimečně až 2,5m.

A další náš vzdálený "předek" této doby je něco přes metr dlouhý Cynognathus. Ten už měl i mléčné žlázy, které se vyvinuly ze žláz potních. Oba tyto druhy však vymírají na konci tohoto období, a tak jediný zástupce tohoto dříve tak rozšířeného rodu budeme právě my, savci.

A již se pomalu dereme na svět. Pokračuje to dalším vývojem po linii Tritylodon –Mammaliaformes, což bych přeložil něco jako savcotvorní. Byla to zvířátka drobná tak kolem deseti centimetrů, ale některá i mnohem menší. Asi nejpočetnější byl Morganucodon bez ocasu asi 10 cm dlouhý a patrně první savcovitý, který svá mláďata už kojil. Objevil se ke konci triasu. 

Naopak z bývalých malých ještěrek – ještěrovitých plazů – se nyní stávají pořádní dravci, kteří budou kralovat na souši, ale i v mořích po dalších 180 milionů let. A tam se z nich nejrychleji adaptoval tento třímetrový Tsylmosuchus. Jednou z něj bude krokodýl.

Ale již se také rozmáhají další skupiny budoucích velkých ještěrů. V mořích se dále dokonale pohyboval obávaný ryboještěr Northosaurus, předchůdce ještě obávanějšího Kronosaura z jurského období. Tento měl zatím "pouhých" asi pět metrů.

A ve vzduchu se již objevili první pterosauři. Slovo pochází z řečtiny a znamení to "okřídlení ještěři". Byli to první létající obratlovci. Jejich křídla byla jakási kožovitá blána, natažená mezi tělem a prodlouženým čtvrtým prstem. Neřadí se však mezi klasické dinosaury, vývojově mají blíž ke krokodýlům. Tito první pterosauři byli poměrně ještě "malí" a rozpětí křídel měli asi 120 cm, zato jejich budoucí potomci měli rozpětí běžně kolem deseti metrů, v extrému až 18 m.

Ale ke konci triasu se již objevují i praví dinosauři. Jeden z prvních je třeba Coelophysis. Byl to menší, po dvou chodící masožravec. Jeho potravou byli drobní plazi, ryby a malí býložraví dinosauři. Byl velice rychlý a obratný. V běhu dokázal chytit kořist a pilovitými zuby usmrtit. Byl však velice křehký. Při délce tří metrů vážil jen 20 kg.

Podstatně robustnější byl Plateosaurus. Jeho velikost kolísala od pěti do deseti metrů a vážil až pět tun. A byl to býložravec. A taky je to první druh, který žil ve stádech a pravděpodobně migroval za potravou. Dokázali se postavit na zadní a spásat koruny stromů nebo stromových kapradin. 

S těmi dinosaury a se všemi jeho sesterskými skupinami to ale nebylo tak jednoduché. Dnes se objevují v celé řadě filmů a románů hezky vedle sebe, ale ve skutečnosti mnozí z nich žili v různých dobách. Někdy se překrývali, někdy ne. A taky mnozí z těch dravců ani ti praví dinosauři nebyli. Tady je jeden z diagramů, který alespoň trochu naznačuje, jak to s nimi vlastně bylo. 

Jura - vrcholné období dinosaurů

Na Trias volně navazuje další druhohorní období jura. Asi 200 až 150 milionů let. Pro milovníky prehistorických zvířat je to nejpopulárnější období. Je to období plného rozmachu všech možných dinosaurů.

Ale jinak se rozpadá superkontinent Pangea. Začíná to na severu, kde se od severní Ameriky odděluje sibiřský kontinent a právě mezi nimi vzniká budoucí Atlantský oceán. A jižněji, mezi Sibiří a Afrikou se již rýsuje Středozemní moře, které se však ještě jmenuje Tethys a momentálně zaplavuje téměř celou Evropu, krom Baltiky.

Podnebí je převážně vlhké a teplé, takže bují prakticky všechno. Z rostlin pokračuje rozvoj dosavadních druhů, zejména cykasů a jehličnanů, ale v závěru období se poprvé objevují krytosemenné. Dosud se rostliny rozmnožovaly buď výtrusy anebo z jednoduchých semínek. Tato semínka neměla žádný obal. Prostě někam zapadla a pokud tam bylo vlhko, tak po čase vyklíčila. A pokud tam vlhko nebylo, poměrně brzy uschla. Ale nyní jsou tato semínka uzavřená v nějakém obalu nebo dokonce ve skořápce a tím se podstatně prodlužuje jejich životnost. I několik let. A samozřejmě to přináší nové varianty a nové druhy. Toto je Amborella, snad nejstarší krytosemenná rostlina a současně nejstarší, která se dochovala dodnes. Je to stálezelený keř anebo nízký strom. 

V mořích se hojně rozmáhají amoniti - hlavonožci, nebo lépe – "mořští šneci". Bylo jich spousta druhů a různých rozměrů. Od několika centimetrů, až po dvou a půl metrové obry. Dnes ale tyto druhy již neexistují.

Také tu žil Leedsichthys – snad největší ryba všech dob. Běžně dosahoval délky 16 metrů, ale mohl mít těch metrů i třicet. Vážil několik desítek tun. Byl to ale v podstatě "dobrák" a velice často se stával kořistí velkých dravých mořských plazů, jako byl například Liopleurodon. Jeden takový útok je právě vedle na obrázku.

A samozřejmě tam dál řádí ryboještěři a mezi nimi i tento krátkokrký Pliosaurus. Také on patřil mezi obávané dravce a dosahoval délky kolem deseti metrů. 

Žraloci a rejnoci již dosahují podoby jako je známe dnes a objevují se i první primitivní želvy.

Krokodýli obývají mořské i sladkovodní jezera a jsou tu již i pravé žáby.

A na souši se již také objevuje takový hmyz, jako jsou blechy, klíšťata a vši. Takže pamatujte, tato "populární" zvířátka jsou stará 180 milionů let. 

Ale co hlavně, rozmáhají se a specializují se naši prasavci. Jako obranu před dravými dinosaury se přes den schovávali do štěrbin nebo se zahrabávali do země a za potravou se vydávali v noci. Rozvinulo se tak u nich "noční vidění". Jako další ochranný prvek byly jejich malé rozměry.

Jeden z nejmenších byl tento Hadrocodium. Měřil pouze 3,2 cm a vážil pouhé dva gramy. Na obrázku je v porovnání s kancelářskou sponkou. Ale nakonec mu ani ta jeho mrňavost nepomohla a jako druh po čase vyhynul. 

Jenže vyhynuly téměř všechny druhy tehdejších prasavců. Vlastně do dnešních dob přežily druhy pouze tři. Z jednoho bude pouze malá skupinka vejcorodých ptakopysků a ježur, z druhé budou vačnatci a třetí tzv. placentálové, kam patříme i my.

Toto je už savec, i když patřil a i dnes patří mezi malou nepočetnou skupinku savců vejcorodých. Je to druh Teinolophos a dnes ho známe jako ptakopyska anebo ježuru. Žijí převážně v Austrálii.

A tady z tohoto bude jednou klokan. Zde se ještě jmenuje Sinodelphys szalayi a je to první vačnatec. Stejně jako my, placentálové, se rodili jako živá mláďata, ale tito spíše jako "nedonošená" a matka je pak donosila ve vaku na břiše.

Dříve se soudilo, že vačnatci byli předchůdci placentálních savců, ale nakonec se ukázalo, že to jsou dvě samostatné linie, které se vyvinuly ve stejné době pravděpodobně koncem druhohor.. Vačnatci se vyvinuli v Asii, odtud se šířili do Evropy a Severní Ameriky a teprve později i na jižní polokouli.

Ale tady jsou již naše savčí pramatky. Vlevo je Juramaia, neboli "jurská matka". Byla nalezena v roce 2011 v Číně. Jde o nejstaršího, dnes známého placentálního savce a objevila se před 160 miliony let. Vzhledem se podobala dnešnímu rejskovi a byla dlouhá 7-10 cm a pravděpodobně žila na stromech.

Před jejím objevem byla za nejstaršího placentála považována Eomaia, po našem "dávná matka", byla nalezená v roce 2002 rovněž v Číně. Byla jedním z nejstarších savců, kteří mají placentu. Byla dlouhá 10 cm a vážila 20−25 gramů. Měla srst a stálou tělesnou teplotu. Měla podobné uspořádání kostí jako placentálové, lišila se však chrupem. Zřejmě rodila nevyvinutá mláďata jako dnešní vačnatci. Živila se hmyzem a jinými drobnými živočichy.

Kdo však byl v juře vládcem, tak to byli dinosauři a ti mají před sebou jednu z nejvýznamnějších epoch života naší Země. Nutno však poznamenat, že pojem dinosaurus nebyl jeden konkrétní druh nějakého ještěra, ale nazývá se tak celá jedna velká skupina všech možných, původem ještěrovitých, plazů. A ti se větví na dva základní řády – plazopánví, neboli Saurischia a ptakopánví, Ornitschia. 

A obě skupiny se pak zase dále rozdělují, např. do té první patří všichni ti obávaní masožraví dravci, ale jsou tam i ti nejobrovitější býložravci a taky odtud pocházejí, trochu paradoxně, ptáci. Ti by podle názvu měli patřit spíš do druhé skupiny, ale není tomu tak. Tam jsou naopak všichni další býložravci a v pozdějším období to dokonce byla nejpočetnější skupina všech dinosaurů. 

A abych to ještě víc zamotal, tak v této době tu jsou ještě stále ptakoještěři, což také nemá s dnešními ptáky nic společného. Ti jsou zase dřívější vývojová větev našich dinosaurů (viz diagram o několik stránek dříve).

Snad nejznámější z nich je Pterodaktylus. Také dravec, ale patří spíš k těm menším. Rozpětí křídel měl asi jeden a půl metru a žil převážně v Evropě a severní Africe.

Ale zpět k těm dinosaurům – a začnu hned tím největším Amphicoelias. Býložravý sauropod, o jehož velikosti jsou stále dohady. Ale zatím platí, že měl 58 metrů na délku, přičemž krk měl dlouhý 16 m a ocas 32 m. Vážil kolem 120 tun a byl to předchůdce dalšího takového – Brontosaura. Ten byl ale "jen" třetinový. 

Naopak jeden z nejmenších dinosaurků je tento tetrapod Compsognathus. Malý, ale dravý a masožravý. Na délku měl kolem jednoho metru a na výšku byl tak do půli lýtek. Žil rovněž v Evropě. 

Ze severoamerického kontinentu je zase známý Allosaurus. Asi 7 až 9 metrů dlouhý, ale jen jednu tunu vážící masožravec. Ale spíš to vypadá, že jeho stisk čelistí nebyl až tak silný a živil se asi převážně mršinami.

Ze skupiny ptakopánvých je tu také Stegosaurus, což znamená "zastřešený ještěr". Měřil kolem devíti metrů, vážil asi pět tun a mozek měl velikosti mandarinky. Je poznatelný zejména díky jakýmsi deskám, které mu rostly po zádech až na ocas. Býložravec a žil v Evropě a severní Americe.

No, a z jedné z čeledi masožravých tetrapodů vzešli v juře i první skuteční ptáci. Jako nejstarší prapták je uváděn Archaeopteryx, po našem "staré křídlo" a našel se téměř výhradně na území dnešního Německa. Měřil do půl metru a vážil necelý kilogram. Ale moc létat ještě neuměl a ve vzduchu spíš jenom klouzal. Živil se rybami a kraby, a také námi – drobnými savci.

Křída - zánik dinosaurů

Tato mapka ukazuje stav na konci tohoto období, kdy již jsou jednotlivé kontinenty zhruba takové jako dnes, ale ještě trochu jinak rozložené. V této době byla jedna z nejvyšších hladin moří, takže spousta dnešní souše byla zaplavena. Týká se to i Evropy, ze které jsou nad vodou pouze pyrenejská oblast, Skandinávie a výše položená část Německa a zčásti i nás.

Dochází zde také k vysokému usazování uhynulých drobných mořských živočichů, ze kterých jsou dnes až pětikilometrové vrstvy křídy. Odtud vlastně dostalo toto období své jméno.

A s těmi usazeninami jsou spojena i četná ložiska ropy. V tomto případě se jedná o sedimentaci uhynulých mořských mikroorganismů – planktonu. 

Na souši vzniká spousta nových druhů, zejména hmyzu a za všechny uvedu mravence, motýly a hlavně včely. Právě ty, díky opylovávání, zase stojí za vznikem prvních květin. Toto je rekonstrukce snad nejstaršího kvítku na světě, starého asi 130 milionů let. Měl jedenáct okvětních lístků a tyčinky uspořádané do trojic. Velikost celého květu nebyla ani centimetr. A díky různým opylovačům se stále více rozšiřují další krytosemenné rostliny a vznikají již i dnešní moderní stromy jako dub, bříza, platan anebo třeba vavřín.

V mořích již plave leccos a jsou tam již i takové ty "obyčejné" ryby a bylo jich tam tolik, že to vedlo některé plazy zpět k návratu do vody. Mezi nimi i tohoto dvanáctimetrového Mosasaura.

Ale kdo je největším dravcem v mořích, je tento vodní ještěr Kronosaurus. Někde se o něm mluví jako o vraždící bestii. Existoval v křídě asi 60 milionů let a řádil převážně v jižních mořích. Měřil kolem deseti metrů a zuby měl až sedmicentimetrové. A jemu podobný, ale o něco málo menší Polyptychodon, se proháněl i u nás, zejména kolem Bílé Hory u Prahy. 

A ve vzduchu bylo také živo. Dominantní tam byli samozřejmě ptakoještěři a mezi nimi Quetzalcoatlus. S rozpětím křídel až 12 metrů byl asi největším létajícím tvorem všech dob. Jeho pojmenování je odvozeno od mexických Aztéků a znamená to "Okřídlený had". Živil se rybolovem a dinosauřími mršinami.

S nimi pobývali ve vzduch už i skuteční ptáci, jako například Protopteryx. Spíš menší ptáček s tělem dlouhým asi 10 cm plus dlouhé ocasní pero. Stavbou těla a peřím už se blížil dnešním ptákům. 

A pak tu máme naše savce. Je to trošku překvapivé, ale za celých přibližně 100 milionů let, až do konce křídy, vypadají skoro stále stejně. Vnitřní stavbou se sice již začínají odlišovat na jednotlivé budoucí savčí druhy, ale stále to byli skoro všechno drobní tvorečci. kteří žili převážně v noci. Naprostá většina jich měřila do 30 centimetrů. Postupně se u většiny těchto savců vyvinula živorodost a zvětšoval se jim mozek. Co do velikosti byl jednou z mála výjimek až jeden metr dlouhý Repenomamus, který se pravděpodobně živil i mláďaty dinosaurů. Ten však nepřežil již brzkou katastrofu.

Náš vývoj pokračoval přes tuto Tupai tanah. Vyvinula se před 80 miliony let, pak se vývojově oddělila a jako tanu ji známe i dnes. Vypadá jako malá veverka a za veverku ji považoval i slavný mořeplavec James Cook, když ji na svých cestách objevil na Novém Zélandu. Ale pozor, není to veverka, ta je hlodavec, ale tana je z čeledi tanovitých a nám primátům je dodnes nejblíž.

Za to, že tehdejší savci nedosahovali většího vzrůstu, mohou masožraví dinosauři. Malá velikost, noční život, útulky v zemi, štěrbinách anebo na stromech, ale také rostoucí inteligence jim však umožnila mezi těmito dravci přežít.

A právě tito dravci, ale i ostatní dinosauři dosahují v křídě svého vrcholu. Vyberu ty nejznámější.

Vyhynutí dinosaurů

Víceméně až tak moc přesně se neví, co se tehdy odehrálo. Ale všechno svědčí na dopad obrovského asteroidu před 65 miliony let. Měl v průměru asi deset kilometrů a dopadl do oblasti dnešního Mexického zálivu ve střední Americe. Pravděpodobně nebyl to jen ten jeden asteroid, ale doprovázelo ho několik dalších o něco menších, které dopadly tak po různu po celé planetě. Jeden z nich dopadl též do tehdejší Indie, kde vyvolal silnou vulkanickou činnost. Důsledky byly podobné jako u dříve popsaného permského vymírání. Obří vlny tsunami, oblaka prachu zakrývající slunce, sopečné plyny, rozsáhlé požáry, snížení hladiny moří, úbytek kyslíku a všechny doprovodné vlivy na vegetaci a celý potravinový řetězec. 

Svým rozsahem to nebyla úplně největší katastrofa v dosavadní historii, ale pro dinosaury naprosto osudová. Krom ptačí linie vyhynuly všechny jejich druhy a s nimi i jim podobné čeledi jako ptakoještěři a mořští krokodýli. Ti sladkovodní přežili. Vyhynulo tehdy celkem 17 % čeledí, 50 % rodů a 75 % všech tehdejších druhů.

Samozřejmě to mělo dopad zejména na ty velké druhy, naopak pro ty menší nebyly důsledky tak zničjící. Ve výhodě byli zejména všežravci, kteří měli možnost výběru z více potravin nebo mršinožrouti. Nám savcům pomohla ještě schopnost norování, takže byla větší možnost úkrytu.

V naší lidské linii toto období přežil i tento Purgatorius. Shodou okolností se v té době i vyvinul. A byl to dokonce již asi poslední předchůdce našeho řádu primátů. Dosahoval délky kolem 15 centimetrů a žil nejspíš většinu času ve větvích stromů. Je uváděn také v knize Poslední dny dinosaurů, jakožto vzdálený předek člověka, a také ten, který tuto katastrofu přežil. Mohl se tak dál vyvíjet a nakonec dal vzniknout linii, vedoucí až k samotnému člověku.

Kdo ví, jak by se život dál vyvíjel nebýt této události. Vládli by tu dinosauři i dnes? Těžko říct. Jestliže dokázali existovat 160 milionů let, proč by tady nemohli být dalších 65 milionů? Na druhou stranu existují studie, že v té době už byl vývoj dinosaurů na konci své cesty a dál by už v podstatě jen degeneroval. No, nevím. Sám osobně jsem zastánce spíš té první verze, ale i kdyby nakonec celý jejich vývoj vedl do ztracena, bylo by to asi opravdu na hodně dlouho. Možná i doteď, a běhali by tady nějací malí dinosáurkové a s chutí proháněli savce…

Ale kdo ví, jak bychom se v tomto případě vyvíjeli i my, savci? Vlastně platí totéž. Když jsme mohli být sto milionů let malincí, proč by to tak nemohlo vydržet až dodnes? Nebo bychom se osmělili a vyšli mezi dinosaury? Možná nakonec ano, ale zas by k tomu došlo o pár milionů let později a my bychom dnes nejspíš byli někde na úrovni raných primátů.

Dalibor Šrámek, únor 2026  

následuje kapitola "Vláda savců" - život v třetihorách, rozvoj savců a jejich druhů