• předchozí stránka "Cesta k princi Williamovi" - o přemyslovských liniích, které vedou k k dalším členům britské královské rodiny

....................................................................................................................

Přemyslovci v Habsburské dynastii

Jak moc měli Habsburkové "přemyslovskou krev"? Mnohem víc, než se dnes tuší. Tahle kapitola ukazuje všechny hlavní větve, kterými se Přemyslovci dostali do habsburské dynastie — od Rudolfa I. až po Marii Terezii. 

V této kapitole se vrátíme k vývoji našich vládnoucích rodů. Samozřejmě víme, že jako první knížata a posléze králové tu byli Přemyslovci, po nich nastoupili Lucemburkové, pak Jagellonci a nakonec nastoupili na trůn Habsburkové. Ti pak drželi český královský trůn dalších zhruba dvě stě let, než je nahradila dynastie habsbursko-lotrinská.

Obecně jsou Habsburkové považováni za velice rozsáhlý a mocný vládnoucí rod a popravdě, ne každý jej přijímá zrovna s nadšením. Velice často se o nich mluví jako o cizácích a to je snad ten jemnější výraz.

Pokud se však podíváme na jejich rodovou strukturu, není to s těmi Habsburky z hlediska mohutnosti zase až tak oslnivé. Po mužské linii se většinově jejich vývoj odehrával pouze v jednoduché lince, bez nějakého výrazného větvení a pokud už byly založeny vedlejší větve, zpravidla neměly dlouhého trvání a po několika málo generacích zanikly. 

Teprve počátkem 16. století se situace změnila. Tehdy vznikly dvě významné habsburské větve, které daly rodu jeho pozdější pověst evropského mocenského obra.
Jednou byla tzv. španělská linie, založená císařem Karlem V., která držela španělský trůn pět generací a během ní se spojila i s portugalskou a sicilskou korunou.

Tou druhou, zásadní pro naše země, byla rakouská linie. Ta se po sňatku Ferdinanda I. s Annou Jagellonskou stala panovnickou v Čechách i v Uhrách a vládla zde sedm generací. Po smrti Karla VI. roku 1740, posledního mužského Habsburka, tato linie i celá habsburská mužská větev v Evropě vymřela.

Jeho dědička Marie Terezie založila se svým manželem Františkem Štěpánem Lotrinským novou dynastii – habsbursko-lotrinskou. Ta pak vládla českým zemím až do roku 1918.

Co se názvu nové dynastie týče, u nás jim i nadále většinou říkáme nesprávně Habsburci. Snad je to i proto, že habsburské jméno bylo již příliš prestižní na to, aby se ho Marie Terezie vzdala, a ani lidé neměli důvod cokoli měnit. Ale pokud bychom se drželi logiky změn názvů dynastií v předchozích obdobích, měli bychom je správně jmenovat Lotrinci, Lotrinští nebo monarchie Lotrinská. Nicméně historie rozhodla takto.

Oč byli mužští Habsburkové rodem skromnější, o to měli silnější politické ambice. A jejich cíle byly ty nejvyšší – koruna římského krále, pozdějí rovnou císařská. Zprvu tohoto cíle dosahovali spíše nahodile a bez vlastních následníků, někdy zhruba od 15. století již císařský titul drželi prakticky nepřetržitě. A právě proto, nebo možná jenom proto, získali takový věhlas.

Zatímco po mužské linii byl habsburský rod poměrně úzký, po linii ženské se podobně jako Přemyslovny rozmohly opravdu silně. I když děvčata svými sňatky samozřejmě změnily svá jména, jejich geny se přes své potomky dostaly do mnoha dalších rodů a v mnoha případech se spojily právě s potomky našich Přemysloven. Společně pak spolu putovaly napříč různými rody a generacemi a jsou mezi námi dodnes. Za všechny vzpomeňme Annu a zejména Alžbětu Habsburskou, Matyldu či Markétu anebo také méně známou Kunhutu, která se sice provdala do nižší šlechtické rodiny, ale její potomci se dokázali vrátit na trůn v podobě již zmiňovaného Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie a zakladatele nové vládnoucí dynastie zemí Koruny české.

Přemyslovny jsou však s rodem Habsburků propojeny mnohem více než by se čekalo. Tak například zakladatel naší trvale vládnoucí habsburské dynastie byl Ferdinand I. Habsburský, který se na český královský trůn dostal díky sňatku s Annou Jagellonskou. O přemyslovském původu Anny jsme se již zmiňovali v předchozích kapitolách a za chvíli ještě něco přidáme, ale méně známé však je, že i ve Ferdinandových rodičích a vůbec celé řady jejich předchůdců je spousta rodinných větví nějak spojených s přemyslovskými kořeny. A těch přemyslovských genů je tam tolik, že je jich dokonce víc, než od samotných Habsburků.

A právě tomu se budeme v této kapitole věnovat.

Počátky rodu

První předchůdce Habsburského rodu bychom našli někdy koncem 10. století v Alsasku. Jejich první známý "praotec" se jmenoval Guntram narozený snad v roce 973 a v tamní lokalitě vlastnil menší vévodství. Jeho rod se zprvu nerozvíjel nijak široce, spíš se jednalo o jednoduchou rodovou linku, kdy se v jejím vývoji přecházelo pouze z otce na syna a bez širšího populačního rozvoje. Co se jim však dařilo, tak to bylo trvalé a rozsáhlé hromadění majetků, zejména nemovitostí.

Do jejich vlastnictví spadal i hrad Habsburg ve Švýcarsku, kam nakonec jistý Otto II. někdy kolem roku 1100 přenesl své sídlo a začal se titulovat jako "von Habsburg". A právě zde začíná skutečná éra tohoto rodu.

Ani poté však habsburská rodová linie nijak zvlášť populačně nerostla. I když tehdejší habsburští otcové mívali více potomků a čas od času vznikly i vedlejší větve, tyto linie většinou neměly dlouhého trvání a zanikaly už po několika generacích. Část členů rodu navíc volila církevní dráhu. Zatímco jiné evropské šlechtické rody se v té době sňatkově propojovaly napříč kontinentem a vytvářely široké dynastické sítě, Habsburkové se stále rozvíjeli jen velmi pozvolna. 

Od Rudolfa I. po Ferdinanda I.

Rudolf I. Habsburský

Teprve s nástupem Rudolfa I. (1218–1291) začali Habsburkové pronikat mezi nejvyšší vládnoucí vrstvy Evropy – a hned napoprvé to byl výrazný vzestup, rovnou na pozici římského krále.

Rudolf s manželkou Gertrudou přivedli na svět deset dětí, z nichž osm se dožilo dospělosti. Zajímavé je, že všech těchto osm dětí se sňatkově propojilo s našimi Přemyslovci nebo rody, které nesly přemyslovskou krev.

Nám nejznámější je Guta Habsburská (1271–1297), manželka krále Václava II. a matka našich posledních příslušníků vládnoucí přemyslovské dynastie. Přes jejich dcery Elišku a Markétu se tato linie po přeslici zachovala, rozšířila do mnoha evropských panovnických domů a v jejich potomcích vlastně panuje dodnes.

Přímo s českým královstvím je spojen i nejmladší syn Rudolf II. Švábský (1270-1290), jehož manželkou byla Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara II. Z jejich krátkého manželství však vzešel pouze jeden syn, který zemřel bezdětný a tato linie zanikla.

Mnohem více štěstí měla nejstarší dcera Matylda Habsburská (1253-1304), která s manželem Ludvíkem II. Hornobavorským založila opravdu rozsáhlou a mocnou větev Wettinů, ze které vzešla celá řada evropských panovníků včetně těch dnešních. I Ludvík pocházel z Přemyslovců – jeho babičkou byla Ludmila Přemyslovna a jejich syn, budoucí císař Svaté říše římské Ludvík IV. Bavor, měl za manželku Beatrix Svídnickou z linie Anny Přemyslovny Lehnické. (Viz podkapitola Cesta Alžběty a Beatrix)

Obě jmenované Přemyslovny tak stojí za počátkem tohoto širokého wettinského rodu a v dalším vývoji se s ním ještě mnohokrát setkáme. Pro úplnost ještě dodejme, že přes manžela Anny Lehnické, Jindřicha Pobožného, je tato větev spojena i s polskými Piastovci, jehož zakladelkou je další Přemyslovna Doubravka.

Méně se také ví, že jedna z rodinných linií Matyldy vedla přes nižší šlechtické rody až k rodu Lotrinců a odtud až k budoucímu císaři Františku Štěpánovi Lotrinskému, manželovi slovutné Marie Terezie. Dodejme ještě, že k této lince se v průběhu generací přidali ještě někteří potomci dalších významných habsburských dam – Markéty (*1416), její sestry Kateřiny (*1420), Kunhuty (*1465) nebo Anny (*1528). A samozřejmě - ve všech těchto liniích se objevují stopy přemyslovských rodů.

Rovněž všechny další Rudolfovy dcery – Kateřina, Gertruda, Hedvika a Klemencie - měly svoje partnery s původem mezi Přemyslovci. Najdeme tam větve Ludmily Přemyslovny, Boženy České ((dcera českého krále Vratislava I.) a hned dvakrát Judity Přemyslovny (dcera Vratislava II.) s Doubravkou (dcera Boleslava I.). Tyto linie však bohužel brzy zanikly a dál se nerozvíjely.

Na tomto případu je současně dobře vidět, jak se přemyslovská krev díky ženským liniím dokázala za dobu své dosavadní existence rozšířit do mnoha evropských rodů. A s každou další generací se jejich počet zvyšoval. I když se doba existence mužské části Přemyslovců pomalu blíží ke svému konci, jejich ženská část byla v té době již pevně zakotvena napříč celou Evropou. Téměř žádný pozdější sňatek habsburských potomků se již neobešel bez stop přemyslovských genů. 

Albrecht I.

Do další generace přivedl Habsburky jediný Rudolfův syn Albrecht I. (1255-1308) s manželkou Alžbětou Goricko-Tyrolskou. No, a i její původ je přemyslovský – její babičkou je opět Ludmila Přemyslovna.

Rovněž Albrecht měl docela početné potomstvo. Celkem sedm se jich dožilo dospělosti a všichni uzavřeli sňatek, ale krom jedné výjimky, žádná z těchto linií neměla dlouhého trvání. Je mezi nimi i Rudolf Habsburský (*1281), který se spolu s manželkou Eliškou Rejčkou dokonce na krátko stal českým králem, ale i ten zemřel krátce po svém jmenování a bez potomků. 

Albrecht II.

Tou jedinou výjimkou, který současně posunul rod o generaci dál, byl Albrecht II. zvaný Moudrý (1298-1358) a byl také jednou z mála výjimek, kdo neměl za manželku "přemyslovskou" manželku. Byla jí Jana z Pfirtu a spolu měli pět dětí, z toho tři dosáhli dospělosti.

Z přemyslovského rodu si ale vybral manželku hned jejich první, nejstarší syn Rudolf IV., a to Kateřinu Lucemburskou, dceru našeho Karla IV a jeho první manželky Blanky z Valois. O přemyslovských kořenech obou rodičů již byla řeč v minulých kapitolách – Karel jako vnuk Elišky Přemyslovny a původ Blanky je odvozený z francouzské linie Judity Přemyslovny, potažmo Doubravky. Manželství Rudolfa a Kateřiny však zůstalo bezdětné. (Viz podkapitola Cesta Doubravky)

Albrecht III.

Mnohem větší "úspěch" zaznamenal druhý syn Albrecht III. Habsburský (*1349), který spolu s manželkou Alžbětou Lucemburskou (*1358), dcerou Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, založili tzv. Albrechtinskou větev.

Tato větev vydržela po čtyři generace a samozřejmě byla opět plná přemyslovských genů (viz následující graf). Na jejím konci bylo manželství Albrechta II. Habsburského s další Alžbětou Lucemburskou (*1409), tentokrát dcerou Zikmunda Lucemburského – tedy opět s přemyslovským původem.

I když spolu zplodili následníka trůnu Ladislava, ten nakonec brzy podlehl nemoci a tato větev po mužské linii zanikla. Zato jejich dvě, snad nejznámější, dcery Anna a Alžběta se provdaly do linií založených již zmiňovaných Přemysloven Ludmily a Anny Lehnické a společně pak významně ovlivnily celou evropskou rodovou scénu. 

Leopold III. Habsburský

Jediným pokračovatelem hlavní habsburské větve se tak stává Albrechtův syn Leopold III. Habsburský (1351-1386). Jeho manželkou je italská šlechtična Viridis Visconti a je vlastně poslední manželkou z habsburských panovníků, která nemá přemyslovský původ.

Sice spolu mají čtyři syny, kteří všichni dosáhli dospělosti a uzavřeli manželství, avšak do dalších generací se podařilo postoupit pouze jednomu z nich – Arnoštu II. Železnému.

Arnošt II. Železný

Arnošt Železný (1377-1424) byl ženatý dvakrát a obě manželky měly přemyslovské kořeny. První manželství sice zůstalo bezdětné, zato s druhou manželkou Cimburgis Mazovskou měli celkem devět dětí. O Cimburgis jsme se v minulých kapitolách již zmiňovali několikrát – pochází z opavské větve Přemyslovců Mikuláše Opavského, nemanželského syna Přemysla Otakara II. Současně ale již několik generací patří také do celkem nenápadných šlechtických rodů Mazovských a Ratibořských. O těch se v běžných historických statích mnoho nepíše, ale i ty mají napojení na přemyslovské linie a ne zrovna málo.

Jejich počátky sahají hned ke všem třem moravským údělníkům z rodiny Břetislava a Jitky – znojemského Konráda, olomouckého Oty i brněnského Oldřicha. K nim se přidávají ještě dvě linie od Judity Přemyslovny a jedna od Doubravky a toto všechno se sbíhá u Eufemie Opavské, vnučky zmiňovaného Mikuláše. A od Eufemie pak již vede přímá cesta k její vnučce Cimburgis. (Graf vývoje moravských údělníků k Cimburgis Mazovské je uveden v příloze č.1 v závěru této kapitoly.)

V podobě Cimburgis tak dostává celá dynastie Habsburků pořádný přemyslovský příděl a toto se v budoucnu zopakuje v této dynastii ještě dvakrát.

Z jejich devíti dětí se dospělosti dožijí čtyři z nich, příčemž jeden ze synů – Albrecht VI. - sice ženatý byl, s manželkou však příliš nežil a jejich svazek zůsatal bezdětný.

Zato jejich starší dcera Markéta Habsburská (*1416) se do budoucích generací zapsala dost výrazně. Sňatkem s Fridrichem II. Saským se přivdala do mocného rodu Wettinů, na jehož prapočátku stojí naše Přemyslovny Ludmila a Anna Lehnická. A toto je již cesta do všech západních království. Jedna z jejích linek ale vede i do Lotrinské dynastie a odtud později ke Štěpánu Lotrinskému a druhá linka je v době panování Ferdinada II. zase přivedla zpátky do hlavní habsburské linie.

Tato linie je však úzce propjena i s větví její mladší sestry Kateřiny (*1420). Ta ji založila s manželem Karlem I. Bádenským a je to taková zvláštní větev – pracovně si ji nazvěme "bádenskou". Vstupovala do ní postupně řada dalších habsburských potomků, a současně se z ní zase další potomci vraceli zpět do hlavní habsburské linie. Byl to takový specifický, zčásti uzavřený kruh habsburských rodů, který trval po staletí. 

Fridrich III. Habsburský

Následnictví po Arnoštu Železném převzal jeho syn a budoucí císař Svaté říše římské Fridrich III. Habsburský (1415-1493) a i ten měl "přemyslovskou" manželku, portugalskou královskou dceru Eleonoru. Její přemyslovský vklad je tentokrát odvozen pouze od Ludmily, potažmo Doubravky. Ludmiliny vnučky a pravnučky se sňatky dostaly nejprve na sicilský a kastilský trůn a odtud pak i na trůní portugalský.

Spolu měli pět potomků, dospělosti se dožili dva a oba promluvili do dalšího vývoje rodu. Dcera Kunhuta (*1465) se provdala za Albrechta IV. Bavorského (opět z větve Beatrix Svídnické – tedy Ludmily a Anny Přemyslovny) a jejich syn se stal součástí zmiňované "bádenské" větve jeho pratety Kateřiny.

Syn Maxmilián I. Habsburský (1459-1519) pak převzal rodové nástupnictví.

Maxmilián I. Habsburský

Manželkou římského krále Maxmiliána I. se stala Marie Burgundská z francouzského rodu Bourbonů. V jejím přímém rodokmenu se tak objevuje druhorozená dcera Elišky Přemyslovny, ve Francii velice oblíbená Jitka Bona a přes jejího manžela také Judita a Doubravka. Ty se tam díky rozsáhlému sňatkovému propletenci mezi francouzskými šlechtickými rody objevují dokonce několikrát. Mezi jejími předky se tak objevují i další přemyslovská děvčata - Markéta (dcera Václava II. a mladší sestra Elišky Přemyslovny), Božena Česká (dcera Václava I.) a také Anna Lehnická (dcera Přemysla Otakara I.). Tato jména jsou již pevně uchycena v celé řadě nejmocnějších dynastií v celé Evropě a setkáváme se s nimi prakticky ve všech dalších generacích.

Marie Burgundská zemřela již ve svých 25 letech, na následky zranění po nešťastném pádu jejího koně. Zanechala po sobě dvě děti dceru - Markétu, která však po dvou krátkých a bezdětných manželstvích zůstala až do smrti dvojnásobnou vdovou a Filipa, který se tak stal jediným následníkem habsburské dynastie.

Filip I. Sličný

Filip I. (1478-1506) byl po dlouhé době jediným a dokonce posledním Habsburkem, který neměl královský anebo císařský titul. Byl však "spolukrál" díky své, prý velice pohledné, manželce Janě I. Kastilské. Rovněž Jana má svůj vzdálený původ mezi Přemyslovnami, a to díky Doubravce a zejména Juditě Přemyslovně. Juditina vnučka Richenza se provdala za kastilského krále a celé jejich následující generace již kastilský, či sousední aragonský královský dvůr již neopustily. Do stejné větve pak později vstoupily i vnučky naší Ludmily Přemyslovny.

Manželství tohoto velice krásného páru bylo zpočátku šťastné, pak však Filip začal hledat potěšení i mezi jinými ženami a žárlivá Jana mu začala dělat ze života peklo. I díky tomu získala svůj přídomek "Šílená". Přesto spolu dokázali mít šest dětí a všech šest se ocitlo na nejvyšších královských postech. Je to současně počátek největšího populačního rozmachu celé habsburské historie a hlavní zdroj jejich věhlasu.

Nejstarší Eleonora se stala královnou hned dvakrát – portugalskou a francouzskou. Přesto měla pouze jednu dceru, která však zůstala bez potomků.

Syn Karel V. (*1500) se zase stal prvním habsburským králem Španělska a tato dynastie se tam udržela více než dvě stě let až do svého zániku v roce 1700. Vládnutí po nich pak převzal francouzský rod Bourbonů s pokrevní příměsí Přemysloven Judity a Doubravky a vládnou tam dodnes. Snad ještě můžeme dodat, že ze stejné větve pocházela i Karlova manželka Isabela Portugalská.

Další dcera Isabela Habsburská (*1501) se provdala za dánského krále Kristiána II. Rovněž o jeho přemyslovském původu již byla v minulých kapitolách řeč (Ludmila, Anna Lehnická a Cimburgis Mazovská s celou moravsko-polskou skupinou) a byla to právě jejich dcera Kristýna, která se provdala do již zmiňované lotrinské dynastie, která se jednou stane habsburským nástupcem.

Nejmladší dcera Kateřina Habsburská (*1507) – její manžel, portugalský král Jan III. patřil do stejného rodu jako Kateřinina matka Isabela a její dcera Marie si pro změnu zase vzala syna výše uvedeného Karla V. - svého bratrance. Zde se již naplno začíná projevovat bláznivý kolotoč habsburské sňatkové politiky. 

Zbývají poslední dva potomci – Ferdinand I. (*1503) a Marie (*1507) a rovněž oba jsou spolu propojeni přes českého krále Vladislava I. Jagellonského. Marie se provdala za Vladislavova syna Ladislava a Ferdinad si zase vzal jeho dceru Annu. Zatímco Mariin manžel brzy zemřel ve známé bitvě u Moháče a Marie se již nikdy neprovdala, Ferdinand se stal nástupcem rakouské větve Habsburků, císařem Svaté říše římské a novým dědičným králem zemí Koruny české.

Ferdinand I. Habsburský

Českým králem se Ferdinand (1503-1564) stal po nešťastné smrti svého švagra Ladislava Jagellonského a to díky sňatku s jeho sestrou a nově i jedinou dědičkou českého trůnu Annou Jagellonskou (*1503).

Anna Jagellonská přinesla do panovnického rodu nejen dědické nároky na český a uherský trůn, ale i další významné přemyslovské větve. Je to po svém otci Vladislavovi I.. Jagellonském nejen přímá dědička Elišky Přemyslovny a dokonce i dvou moravských údělníků Konráda a Oty, ale po své matce, francouzské královské šlechtičně Anně z Foix, má také přímý původ od Jitky "Bony" (dcera Elišky Přemyslovny) a také vzdálené kořeny Judity a Doubravky, a to hned dvakrát – od obou Anniných rodičů.

Od této chvíle jsou již přemyslovské kořeny v habsburském rodokmenu nejen výrazné, ale také trvale zakotvené.

Sňatkem Ferdinanda a Anny začíná dlouhá éra habsburské vlády v českých zemích. Z dosavadního výčtu jejich rodokmenu však jednoznačně vyplývá, že habsburská dynastie byla už v této době prostoupena přemyslovskou krví více, než si běžně uvědomujeme. Generace přemyslovských dcer roznesly toto dědictví napříč Evropou a právě jejich prostřednictvím se stalo neoddělitelnou součástí i habsburské genealogie. A tak lze říct, že i když český trůn převzali Habsburkové, rod Přemyslovců v určitém smyslu vládl dál. Skrytě, ale vytrvale, v jejich vlastních genech... 

Od Ferdinanda I. k Marii Terezii – ustálení přemyslovských linií

S nástupem Ferdinanda I. tedy začíná dlouhé období habsburské vlády v českých zemích. Habsburský rod v této době zažívá svůj největší rozmach, ale velká část sňatků se odehrává uvnitř rodu. A dokonce i v těch nejužších rodinných vazbách strýc-neteř, či bratranec-sestřenice. Na výše uvedeném grafu je malý náznak zmiňovaných spojení v rakousko-španělské linii.

Co se týče přemyslovského vkladu v tomto období - po stránce původu panovnických manželek se již žádné nové přemyslovské linie neobjevují. Opakují se stále tytéž větve, které byly do habsburského rodu začleněny už dříve: dědictví Elišky Přemyslovny, její sestry Markéty a dcery Jitky, dále Anny Lehnické, Ludmily, Beatrix Svídnické, Boženy České, Cimburgis a Eufemie Mazovské s moravskými údělníky, a vzdálenější kastilsko-aragonská linie pocházející od Judity Přemyslovny a Doubravky. A k tomu můžeme ještě přidat sice nepřemyslovský, ale ryze český panovnický původ od potomků Jiříka z Poděbrad, zejména jeho dcery Zdeňky České. 

Závěr celého vývoje představuje Marie Terezie – poslední dědička habsburské linie po přeslici. V její osobě se spojila většina významných přemyslovských větví, které se během staletí rozptýlily mezi evropskými rody. Geny dávných přemyslovců jsou v ní nejen po svých habsburských předcích, kam se po staletí "přimíchávaly", ale rovněž po své matce Alžbětě Kristýně Brunšvické. Její rodokmen navazuje na rozsáhlé větve moravsko-slezských a piastovských rodů, kde hrají velku roli právě dávní přemyslovci. Přes Eufemii Mazovskou, se dostaneme až ke všem moravským údělníkům Konrádovi, Otovi, i Oldřichovi, a tím také k Juditě, Doubravce, Boženě České a samozřejmě k Mikuláši Opavskému. Vstupují tam také saské a dánské odnože od Ludmily, Anny Lehnické, Zdeňky České a přes lucemburské a habsburské následnice také Přemyslovny Eliška a její sestra Markéta.

S trochou nadsázky tak můžeme říct, že když se narodila Marie Terezie, byla geneticky víc "přemyslovská princezna", než "habsburská arcivévodkyně". A to je něco, co se nikde nezmiňuje.

A když si vzala Františka Štěpána Lotrinského, vstoupila do její rodiny i další přemyslovská krev z piastovské a lotrinské větve, včetně její francouzské linie Jitky "Bony" Přemyslovny.

Manželství Marie Terezie tak vytvořilo pozoruhodný genealogický uzel. V jejich dětech se sjednotily téměř všechny hlavní přemyslovské větve, které se během středověku a raného novověku šířily Evropou. Z tohoto spojení pak vznikla nová dynastie – Habsbursko-Lotrinská – která vládla českým zemím až do roku 1918.

A tak se uzavírá dlouhá cesta přemyslovských rodových linií. V mužské linii Přemyslovci vymřeli již roku 1306. Ale jejich dcery, vnučky a prapravnučky roznesly rodové dědictví po celém kontinentu – a v osobě Marie Terezie se většina těchto větví opět setkala pod jednou korunou.

Příloha č.1

Diagram vývoje moravsko-slezské skupiny Přemyslovců