předchozí kapitola "Vláda savců" - život v třetihorách, rozvoj savců a jejich druhů

Třetihory - první hominidé

A ten úplně první primát byla pravděpodobně tato Plesiadapiformia. Vyvinula se krátce po odchodu dinosaurů, asi před 65 miliony let a byla prvním savcem, který měl nehty. 

Patřila do širší skupiny savců, nazvaná pro toto období Euarchontoglires, neboli supraprimáti. Bude to poměrně "skromná" skupinka, ze které kromě nás primátů budou ještě letuchy a tany, a ve druhé větvi ještě hlodavci a taky zajíci. Možná se ptáte, co má společného člověk, veverka a nějaká letucha, ale tenkrát byla ta jejich tělíčka opravdu hodně podobná, no a letucha měla navíc mezi nožičkami blánu.

Jestliže naši první primáti byli malí, tak jejich další vývojové druhy byli ještě menší. Třeba o deset milionů let později tato Teilhadrina. Tu již lze dokonce nazvat jako "takovou malou opičku". Byla velká asi jako myš a vážila kolem 50 gramů. Žila převážně na stromech a opět většinou v noci, měla velké oči, ale byla pravděpodobně barvoslepá. 

Všichni tehdejší primáti žili téměř výhradně na severní polokouli v tzv. Laurasii, což byla Evropa spolu s Asií. Tato Teilhadrina se narodila v Číně a byla to právě ona, která zavedla primáty do severní Ameriky. Nejdříve se rozšířila do Evropy a pak se najednou oteplilo d okonce až o 9 stupňů a tento teplotní skok ji přivedl do severních oblastí a přes Grónsko se dostala do Nového světa. Tento teplotní výkyv trval asi sto tisíc let a díky tomu se vzájemně přesouvala z kontinentu na kontinent velká spousta i jiných zvířat.

Jiné druhy primátů se zase dostaly do Afriky, a ti už nám jsou vývojově blíž. A tam se to začalo rozdělovat. Z primátů vznikly dvě základní skupiny – ploskonosí, kteří žili v západní části Afriky – tehdy Gondwany – a úzkonosí, ti byli zase na východě. A právě v té době se začala ta západní část Gondwany trhat a odděluje se od ní Jižní Amerika. A ti ploskonosí uvízli právě v té Jižní Americe a právě jenom tam se pak začali samostatně vyvíjet. Dnes jsou z nich takové druhy opiček jako vřešťan, malpa, chápan anebo kosman, které nikde jinde neexistují a všechny jsou ocasaté. 

My tedy patříme mezi úzkonosé – Catarhini. A s námi tam patří ještě kočkodani. Také se vyvíjíme, a to dost překotným způsobem. Toto je Archíbus Achilles, který se našel rovněž ještě v Číně z doby před asi 50 miliony let. A byl to opravdu prcek velký ani ne sedm centimetrů a vážil 20–30 gramů. Kdyby tehdy ještě žil Tyranosaurus, tak by byl velký jako jeho zub. Živil se kořínky a neustále se pohyboval, aby si udržel tělesnou teplotu. A byl to již poslední společný předek všech primátů. Pak se začali opět dělit.

Hominoidé - "člověku podobní"

Z primátů se oddělují letuchy a tany a z nás se již stávají hominoidé, přeloženoněco jako"člověku podobní". Spolu s námi se vyvíjejí další hominoidní linie, které se od nás postupně oddělují a dnes jsou z nich samostatné druhy. Giboni, orangutani, gorily a konečně šimpanzi.

Myslím, že nikoho nepřekvapí, že právě šimpanzi jsou našimi nejbližšími příbuznými. Oddělili se od nás až asi před šesti miliony let. Krátce před tím gorily a nejdále máme ke gibonům a orangutanům.

Nicméně, prvních zhruba dvacet milionů let se vyvíjíme všichni společně. Postupně mohutníme a zkracuje se nám jednak čelist, tak i ocas. Ten později zmizí úplně.

Jedním z raných – ještě společných – hominoidů byl Aegyptopithecus. Jak napovídá název, našel se v Egyptě a objevil se tam před 30 miliony lety. Měřil již od 60 do 90 centimetrů, vážil kolem šesti kilogramů a ještě stále měl ocas. Žil ve stromech, aktivní již ve dne a živil se převážně listy, ovocem a občas hmyzem a drobnými obratllovci. Samci byli výrazně větší než samičky a měli ostré špičáky. Rozdíl ve velikosti vědci zdůvodňují pravděpodobnou polygamií a s tím spojeným neustálým bojem o samičky. 

Jemu hodně podobný byl Propliopithecus a byl dokonce ještě o tři miliony let starší. Vědci však stále nemají jistotu, zda patří mezi nás nebo spíš ke gibonům anebo dokonce do samostatné čeledi. V poslední době se však začíná zařazovat do naší linie a někteří autoři ho víceméně ztotožňují s jeho egyptským protějškem, ale starším.

Byl menší – na délku asi 40 cm, pravděpodobně všežravec a měl již stereoskopické vidění. Měl delší ruce a nohy a uměl se houpat ve větvích.

A pak již přišel Proconsul, nejčastěji zmiňovaný skutečný prapředek všech hominoidů. Jeho kostra již k tomu dává základní předpoklad, ale má také ohebnější klouby, silnější úchop, žádný ocas, mozek na úrovni moderních úzkonosých opic a také delší životní cyklus.

Vyvinul se asi před 22 miliony lety a našel se u Viktoriina jezera v Keni.

Zpravidla se asi stále ještě pohyboval ve větvích stromů, ale již to nebyl jenom "lezec", ale pomáhal si i skákáním. Větší druhy už se možná pohybovaly i na zemi. 

Těch Proconsulů bylo vícero druhů a velikostně byli dost rozmanití. Většinově se váhou pohybovali mezi 30 a 60 kg, ale mohli mít až 90 kg, zato ti menší pouhých 20 kg.

V tuto dobu kolem těch dvaceti, pětadvaceti miliony let přišlo ochlazení. Hladina moří poklesla až o 120 metrů a tím se vytvořily i jakési pevninské mosty mezi kontinenty, které byly jinak v té době již odděleny. To je zejména případ Beringovy úžiny jako most mezi Asií a severní Amerikou a u nás Arabský poloostrov, jako propojení mezi Afrikou a Eurasií. To umožnilo poměrně četnou migraci tehdejších živočichů mezi těmito kontinenty, včetně našich hominoidů. A tak se i potomci našeho Proconsula dostali do Asie – Pakistán, Indie, Čína.

Ochlazení přineslo i ústup pralesů. Místo nich se objevily rozsáhlé savany s převážně travnatými a keřovitými porosty, sem tam lesní oáza a těmto novým podmínkám se musel přizpůsobit i tehdejší život. A taky že přizpůsobil a každý druh jinak. Již jsem se o tom zmínil u koní – tomu se protáhl krk, aby dosáhl až na zem a mohl spásat trávu a oči se mu posunuly do stran, aby lépe spatřil nebezpečí. 

U nás hominoidů to znamenalo také zásadní obrat ve vývoji. Opustili jsme bezpečí ve větvích stromů, začali chodit a skákat po zemi a postupně se naučili držet vzpřímenou postavu, abychom přes vysokou trávu lépe zahlédli nějakého toho predátora.

Hominidé - lidoopi

Změnil se i jídelníček. Z měkkého ovoce a šťavnatých listů jsme postupně museli zvládnout i tvrdší potraviny – ořechy, kořínky, semínka. A právě třeba vybíráním semínek z trávy získávaly naše prsty na obratnosti a šikovnosti, a právě tato schopnost manipulace s předměty je jedním z důvodů naší odlišnosti od všech ostatních zvířat. Je pravda, že tyto schopnosti měli všichni tehdejší hominoidé, ale …, někomu to stačilo a ustrnul v nějaké fázi vývoje, jiný chtěl víc a vývojově se posunul dál. A s tím i objem jeho mozkovny…

A tak přišel Ramapithecus. Ten již zvládl všechny ty nové životní podmínky a ve vzpřímeném sedu hledal v trávě potravu, občas si zašplhal ve stromech a také se již uměl postavit a udržet se na nohou. Jeho jméno je odvozeno od indického boha Rámy a jeho plný název je v češtině Rámova opice s krátkou tváří. 

Jako naším dalším vývojovým druhem je označován Dryopithecus a je to již první skutečný Hominid, neboli lidoop. Mezi ně krom nás patří ještě giboni, gorily a samozřejmě šimpanzi. Je starý asi 12 milionů let a žil i v Evropě, a to dokonce i nedaleko od nás, v Rakousku a Maďarsku. Nejraději pobýval na stromech, kde již šikovně šplhal, skákal i ručkoval a na zemi se většinou pohyboval po čtyřech a po čtyřech už i běhal. Hodně se podobá dnešnímu šimpanzovi a asi měl i podobnou stravu – převážně měkké ovoce. Vážil 15 až 45 kilogramů.  

Ale těch Dryopiteků bylo vícero druhů a váhově a velikostí se hodně liší. Někdy se dokonce zařazují do samostatných rodů. Jedním z nich je Gigantopithecus, čili "obří opice" a ten zase žil někdy před 6–8 miliony let v Číně a Indii. A byl to opravdu obr, který měřil téměř tři metry a vážil až 550 kg, což je třikrát víc, než dnešní největší lidoop – gorila. Gigantopithecus je tak největším primátem, jaký kdy žil. Ve světě umění je přirovnáván ke slavnému filmovému King Kongovi. Vývojově se však víc blíží k orangutanům.

Směrem k naší lidské linii jsou dále zmiňováni další vývojové druhy jako Pierolapithecus (11 milionu let) ze Španělska anebo Ouranopithecus (10 milionu let) z Řecka a Turecka, ale asi posledním společným předkem všech hominidů – lidoopů, neboli lidí, šimpanzů a goril je pravděpodobně Nakalipithecus. Je dosud málo známý, našli ho teprve v roce 2007, ale asi o něm ještě v budoucnu uslyšíme častěji. Je starý něco přes 9 milionů let a již je poměrně velký – asi 110 cm na výšku a váha plus minus 90 kg. Podle silné vrstvy skloviny na jeho zubech se usuzuje, že krom ovoce již zvládal i tužší a tvrdší potravu jako semena a ořechy, a tedy že se již převážně mohl zdržovat na zemi. 

Jeho pozůstatky se našly v Keni a pro vědce to znamená přelomové potvrzení teorie o původu lidské linie v Africe. Z tohoto období, mezi asi dvaceti až deseti miliony let, totiž neexistuje mnoho nálezů na africkém území. Většina jich je z Evropy nebo Asie, a to vědcům plete hlavu. Nejsou si jisti, kde vlastně ti naši "pradědečci" vznikli a jak je to vlastně s těmi jejich evropskými a asijskými druhy. Zda je to pouze slepá větev nebo se tam prostě z té Afriky dostali v rámci běžné migrace. Jenže v tom je zase ten háček – jak se tam z té Afriky mohli dostat, když se v té Africe nic nenašlo. Nález Nakalipitheka – a nejen jeho – ukazuje spíš na druhou z možností, tedy o nepřetržitém vývoji naší linie v Africe a nižší výskyt nálezů souvisí s tím, že v té době pobývali na místech nevhodných pro zachování potřebných fosilií. Nicméně téměř všechny nálezy dalších mladších druhů již jsou v Africe velice četné a jsou převážně z pásu od Etiopie po Jihoafrickou republiku. 

Hominini - lidé a šimpanzi

Postupem doby se naši "pradědečkové" dále zdokonalují a dochází u nich k tzv. "hominizaci", neboli pomalu získávají vlastnosti blízké skutečnému člověku, a které je odlišují od ostatních lidoopů. Jde spíš o stavbu těla a úpravu celé kostry. Rozšiřuje se a zároveň se zplošťuje hrudník. Upravují se ramenní klouby, takže je možná rotace celé paže. Posunuje se pánev a ta teď chrání celou břišní dutinu. A také se upravily kosti na nohou, takže je možná chůze ve vzpřímeném stavu. A důležitá je také změna polohy palce na rukou, takže je možný dokonalejší úchop, což v budoucnu umožňuje používání nástrojů. A toto vše se projevuje již jen u dvou vývojových druhů – šimpanzů a lidí. Homininů.

Jejich společnými předky jsou Sahelanthropus a o něco mladší Orrorin. Jeden pobýval před sedmi miliony let v Čadu a druhý o něco málo později v Keni. Oba byli asi tak 120 cm vysocí, s váhou kolem 45 kg. Oba sice již mohli chodit po dvou, ale stále se raději drželi ve větvích stromů. A jsou to asi již i poslední společní předkové lidí a šimpanzů. 

A pak tedy přišel první předek naší, již samostatné, člověčí linie – Ardipithecus – "zemní opice". Jeho pozůstatky se nacházely průběžně od devadesátých let, až se nakonec v roce 2009, poblíž řeky Awaš v Etiopii, našla z poloviny zachovalá kostra její samice, která byla nazvaná Ardi. Její stáří je odhadováno na přibližně 5 milionů let a předběhla tak dosud uznávaného prvního lidského předka Australopithekaa jeho legendární "pramáti Lucy".

Velikostně byl Ardipitekus asi jako jeho předchůdci, ale možná již více používal chůzi, ta se však ještě hodně lišila od chůze naší lidské. Živil se převážně rostlinou stravou, ale to doplňoval hmyzem, vejci a drobnými obratlovci. 

Australopithecus – "jižní opice" - se objevil asi milion let po Ardi. Byl to hodně rozšířený a úspěšný rod, který obýval celé východní pobřeží Afriky od téměř severu, až téměř k jihu. Je jich hodně druhů a vědci se stále nemohou shodnout, od kterého z nich přesně pocházíme. Zatím převažuje snad nejznámější z nich – Australopithecus afarensis.

Jejich hlava se sice ještě hodně podobala lidoopům, ale tělo již neslo lidské znaky. Byli poměrně malí – výška 110 – 160 cm, váha 30 – 50 kg. Objem mozku asi 450 kubíků není na naše poměry ještě nic moc a duševně se tak řadí na úroveň dnešních šimpanzů. Ale pravděpodobně již dokázali používat jednoduché nástroje – klacky, větve a kamenné valouny. Na rozdíl od dřívějších představ je však asi ještě nepoužívali k lovu větších zvířat. Potravou se příliš nelišili od svých předchůdců, snad více přidávali podzemní rostliny – kořínky, oddenky a cibulky. 

Běžně již používal chůzi, ale ta byla ještě od naší hodně odlišná, byla náročnější na energii a nebyla vhodná pro delší přesuny nebo větší rychlosti. Pro ně však byla dostačující. Rovněž stejně jako jeho předchůdci se i on ještě hodně pohyboval v korunách stromů, ale stále častěji tam hledal jen potravu anebo se tam skrýval před dravci. 

Byl to již přímý předchůdce našeho druhu Homo, ale celá řada Australopitéků s nimi ještě žila souběžně celé tři miliony let. A ta doba již nastává a je to období čtvrtohor… 

Dalibor Šrámek, únor 2026  

následuje kapitola "Věk Homo" - čtvrtohory, vývoj druhů Homo a jejich proměny