předchozí kapitola "Homo sapiens" - jejich vývoj, a rozšiřování do celého světa, mapy postupného osídlování

Zamyšlení nad mimozemskou civilizací

Určitě jste se již nad tím někdy zamysleli sami, a i v této knížce jsem to již občas naznačil – jsme ve vesmíru sami? Existuje ještě nějaká jiná mimozemská civilizace? A konečně, můžeme se s ní setkat?

Vlastně bychom si napřed měli říct co vlastně hledáme. Samozřejmě život, ale ten má několik vývojových fází. V prvé řadě je to ten život nejprimitivnější - od nějaké té základní genetické molekuly, po cosi jako bakterie, sinice, či tak něco. A nejspíš v moři. S tím má asi problém málokdo, a právě tato forma asi taky nejvíc láká i většinu vědců, kteří se tímto zabývají. Pokud by totiž genová struktura takového organizmu byla alespoň trochu podobná té naší, byl by tu silný předpoklad pro jeden zdroj – jakéhosi prapůvodce možného života, a to minimálně v naší části galaxie. A nejen to, byl by to také předpoklad pro to, že i tam by byl ten život starý asi jako u nás. Vychází se tady nejspíš z oné "spršky" asteroidů, která nás zasáhla krátce po zrodu naší Země, a která nám možná "dovezla" onu životadárnou chemii. Pro někoho dokonce už život hotový.

No, a pokud by byl ten genetický řetězec úplně jiný, tak pak by to byl důkaz, že je život možný kdekoliv a jakýkoliv a tady už se fantazii nedávají limity. Nejčastěji se uvažuje o životě na bázi křemíku, s dýchacím systémem na dusík, ale to už by bylo o něčem úplně jiném…

Pak je tu vyšší forma života, řekněme něco na úrovni našich prvohor, to jsou ty první podmořské příšerky. V případě, že někde už ty bakterie vznikly, není důvod odmítnout i tuto fázi. Samozřejmě za předpokladu, že životní podmínky na oné planetě vydrží. A toto je možná to zásadní. Už jsem zmiňoval Mars – tam se dokonce kdysi dávný život připouští, ale podmínky nevydržely. Na Venuši byly podmínky ještě "nedávno" a život tam ani nevznikl. Ale když už by tedy někde tato forma života vznikla, musíme připustit i její vývoj. Z příšerek by se staly "normální" tvorové a dejme tomu, že by se u nich vyvinula i solidní míra inteligence. Ale pokud by se nedostali na souš, asi by nikdy nesestrojili kosmickou loď. Vlastně proč taky…

A právě přechod života z moře na souš je asi ten největší problém. Myslím vyspělého života. Vyžaduje to nějakou míru atmosféry, a to nejlépe kyslíkové. A to také není jen tak. Nám ji vytvořila fotosyntéza tehdejších podmořských rostlin, ale to by asi nestačilo. Pomohlo nám, že jsme v té době taky zamrzli a další kyslík se uvolnil z pozdějšího tání. A s ním vznikla i ozónová vrstva jako ochrana před kosmickým zářením. A toto hned tak nějaká planeta nemá a taky to dost podstatně omezuje okruh planet s možným výskytem života na opravdu vyšší úrovni.

Ale opět dejme tomu, že někde taková planeta prodělala podobný vývoj a hostí tam nějaké tvory na vyšší úrovni se solidní mírou inteligence. A teď již jde jen o to, jestli ta jejich míra inteligence je dostačující na vytvoření opravdu technicky vyspělé civilizace, schopné komunikovat s vesmírem. A to už zase až taková samozřejmost nemusí být. U nás se to za celé ty miliony let podařilo pouze jednomu druhu, a to díky těm správným mutacím v jeho mozku. Jen za posledních šest milionů let, co jsme se definitivně oddělili od našich společných prapředků, proběhlo v naší mozkové kůře na 15 milionů mutací a změn. Opravdu nevím, na jaké úrovni bychom byli, kdyby proběhla jen polovina z nich. 

Zejména se mluví o několika genových skupinách, které se v našem mozku zabydlely až teprve nedávno, přibližně v době vzniku našeho druhu Homo sapiens a pak během jejich raného vývoje. Za ně bych jmenoval třeba gen HAR 1, který snad stojí za urychlením našeho rozumového vývoje. O tomto genu říkají jeho objevitelé, že "je to natolik složitá molekula, že její přirozený vznik je dokonce nepředstavitelný". Nevím nakolik je tento výrok pravý, nebo si jím autoři vytvářeli jen vlastní píárko, každopádně to svědčí o tom, že ten vývoj, zejména ten rozumový, vedoucí až k opravdu vysokým inteligencím je značně komplikovaný. A nejsem si jist, že to musí být přirozený vývoj kdekoliv.

Dnes už tak moc neřeším, jak by takový mimozemšťan měl vypadat. Mnoho biologů říká, že ne až tak moc odlišně jak my. Ale někde jinde jsem se dočetl, že vzpřímená postava pro nás zase není až tak moc to pravé ořechové. Přináší nám to bolesti páteře a ženám komplikovaný porod. To jiní tvorové neznají. Takže mi to vychází na čtyři nohy, dvě ruce, teleskopický krk a hlavu otočnou kolem dokola. A líhnutí z vajíček anebo do kapsičky jako klokan. Barva libovolná. 

Ale každopádně musí mít něco jako prsty. Nemusí to být zrovna jako ty naše, stačí třeba jen nějaká chapadélka, malé chobotky nebo tak něco, ale musí být schopné něco uchopit, přenést a hlavně vytvořit. Měly by být tak obratné, aby dokázaly chytit například malý šroubováček a zašroubovat a dotáhnout šroubek. Jenom přísavkami anebo telepatickým vlněním by to asi nešlo. U takových hodně vyspělých mimozemšťanů už by to asi dělali roboti, ale k těm robotům se taky museli nějak propracovat. A asi podobně jako my. I oni by museli zvládnout těžbu a zpracovávání kovů, objevit elektřinu anebo odlít plastické hmoty. Třeba jinými technologiemi, s jiným složením materiálu a třeba i na základě jiných fyzikálních pouček. Ale to UFO by se z něčeho muselo udělat a někdo by ho musel vymyslet a pak smontovat. A ten někdo by se napřed musel vyvinout…

Vlastně by tak měli mít teoreticky podobný vývoj jako my. Podobně komplikovaný, s podobně přirozenými i náhodnými procesy, a dokonce v podobně dlouhém čase. A to na dvou nebo i více různých, na sobě nezávislých místech, vzdálených od sebe hromadu světelných let. Ani nebudu zjišťovat míru pravděpodobnosti.

Jeden slavný astrolog pan Carl Sagan údajně s oblibou prohlašoval – "pokud bychom měli být ve vesmíru sami, bylo by to obrovské plýtvání prostorem."

A ten prostor opravdu obrovský je. V celém vesmíru může být snad 120 miliard galaxií a v každé z nich několik stovek miliard hvězd. Suma sumárum to vychází asi na třicet triliard hvězd. A planet, které kolem nich obíhají, je pak ještě násobně více. Jenže, najít v něm nějakou planetu, která by aspoň trochu umožňovala existenci aspoň nějakého života, není zas tak legrace.

Podívejme se jen na jednu jedinou z těch galaxií, naši Mléčnou dráhu.

Ta má asi 200 miliard hvězd, ale nějaký planetární systém kolem sebe má jen asi třetina z nich. Planety, které kolem té hvězdy obíhají jsou buď plynné – u nás třeba Jupiter, Saturn, anebo tereristické, čili kamenné – a to je zrovna naše Země nebo Venuše, či Mars. Na těch plynných samozřejmě život vzniknout nemůže, ty si můžeme rovnou škrtnout a těch je taky plus mínus polovina. A ty kamenné zase musí kolem té hvězdy obíhat v určité vzdálenosti. Ne moc blízko, aby se to tam všechno nespálilo nebo nevypařilo a ne zase moc daleko, aby to všechno nepomrzlo. Říká se tomu "obyvatelná zóna". A dráha planety kolem té hvězdy by měla být pokud možno co nejpravidelnější, nejlépe kruhová nebo mírně elipsovitá, aby ty podmínky na té planetě byly pokud možno co nejvíce stabilní.

A taky by měla ta planeta rotovat. Střídat den a noc. To prý sice není podmínkou, ale nerotující planeta vzniku života moc neprospívá. Taková planeta je stále jednou stranou otočená ke své hvězdě a druhou stranu má stále odvrácenou. Astronomové to pojmenovali jako "vázanou rotaci". Podmínky na obou stranách jsou pak naprosto rozdílné a teoreticky tam může život vzniknout pouze na rozhraní obou půlek. A to už je moc malý prostor na nějaký jeho vyšší rozvoj.

Planeta by taky měla obsahovat hodně železa. Nebo niklu nebo nějakého takového kovu. Vytváří magnetické pole, které mimo jiné chrání před kosmickým zářením. O využití magnetizmu v době vyspělé technické civilizace není potřeba hovořit a o využití těch kovů pro výrobu čehokoliv rovněž ne. A ne každá planeta v sobě těchto kovů obsahuje dostatečné množství. Stejně tak není potřeba zdůrazňovat podmínku přítomnosti vody.

A neměla by ta planeta být ani moc malá a ani moc velká. Větší planety by měly silnější gravitaci neboli "zemskou" přitažlivost, všechno by tam bylo těžší, muselo by to být bytelnější a pohyb tam by byl energeticky náročnější. Pro případné letectví to znamená vyšší odpor, vyšší tření, vyšší vzletová a úniková rychlost atd. Nicméně, tamní život by se tomu určitě přizpůsobil. Naopak malá, lehčí planeta s malou gravitací by zase neudržela svoje unikající plyny, které by tak utekly do vesmíru. Měla by jen řídkou atmosféru a ta k vyspělému životu nestačí. Pro existenci nějakého vyššího života se uvádí optimální velikost planety v rozpětí 0,7 až 1,5 nebo 1,7 velikosti Země.

A taky si můžeme škrtnout spoustu hvězd a planet, které jsou blízko středu galaxie. Tam je jich "namačkáno" na sobě tolik, že díky všem těm výbuchům supernov a lítajícím asteroidům je pravděpodobnost přežití tamních planet po nějakou delší dobu hodně malá. Odhadem se může jednat i o třetinu všech planetárních soustav v celé galaxii.

Ten výčet podmínek tady rozhodně není úplný, ale už toto samo o sobě podstatně redukuje množství planet, na kterých by mohl, byť jen teoreticky, vzniknout život. 

Další podmínkou jsou vlastnosti samotné mateřské hvězdy. Opět – ani velká, ani malá. Velká hvězda vydává až moc záření a energie, a navíc má nižší vlastní životnost. Než by se případný život na některé z jejích planet stačil rozvinout, zanikne jako supernova a s ní zanikne všechno v jejím dalekém okolí.

To už jsou příznivější podmínky u menších "sluncí", tzv. červených trpaslíků. Jsou to hvězdy, které dosahují velikosti třeba jen ani ne desetiny našeho Slunce. A ty mohou mít životnost až stovky miliard let. A právě takových je ve vesmíru velká většina. Možná 75 procent. Je spousta astrologů, kteří se právě k těmto maličkým hvězdám upínají v naději, že zrovna tam by mohl být nějaký život. Jenže…

Tito trpaslíci vydávají mnohem méně tepla, takže obyvatelná zóna jejich planet musí být k nim hodně blízko. No a při tak malých oběžných drahách nemají planety žádnou rotaci. Jsou stále jednou stranou otočené ke své hvězdě. A to, jak jsme řekli před chvílí, vzniku nebo vývoji života neprospívá. Krom toho, tyto hvězdičky vydávají silný kosmický vítr a pokud nějaká její planeta nemá silné magnetické pole, kterým by se mohla ubránit, nemá tam život šanci.

Takže i když mají tito trpaslíci v odborné veřejnosti možná většinu příznivců, má i hodně odpůrců. A za ně mohu odcitovat jeden výstižný odposlechnutý výrok - "taková málo hmotná mateřská hvězda je pro její planety jenom macechou."

Na wikipedii je seznam možných obyvatelných planet mimo naši soustavu. Exoplanety. Uvádí jich dvacet a pouze tři mají mateřskou hvězdu aspoň trochu podobnou jako naše Slunce. Všechno ostatní jsou červení trpaslíci. A ty tři podobné jsou zase od nás tak daleko, že …

A jsme u dalšího problému. Vzdálenosti. I kdybychom připustili existenci nějaké mimozemské civilizace, na nějaká "blízká setkání jiného druhu" nejspíš můžeme zapomenout. 

V naší Sluneční soustavě vyšší forma života kromě nás není. To se ví s jistotou. Nejbližší jiná sluneční soustava je Alfa Centauri a je od nás vzdálená něco přes čtyři světelné roky. Naším současným raketoplánem bychom tam letěli více než padesát tisíc let. To tam nemá cenu letět. Připravuje se projekt, který by stávající rakety dokázaly zrychlit až téměř třicetinásobně. V tomto případě bychom tam letěli asi 1.600 let. To také není málo. A ve výhledu jsou sluneční plachetnice, které by tu cestu zvládly za 20 až 30 let, ale toto je projekt na několik příštích století, ne-li tisíciletí. Dřív to nedokážeme. A ve snech, zdůrazňuji to "ve snech", jsou teorie o laserovém pohonu, či využití antihmoty, které by dokázaly udělit rychlost až poloviny rychlosti světla, a to bychom tam letěli asi deset let. I to je mise pro člověka hodně dlouhá, i když nevím, jestli by to vadilo mimozemšťanovi. Ať tak anebo tak, toto jsou teoreticky možné doby letu k našemu nejbližšímu hvězdnému sousedovi a přitom to tam zatím nevypadá na nějaký vyšší život.

Ta Alfa Centauri je červený trpaslík a kolem ní, na hodně krátké dráze, obíhá planeta Proxima Centauri b. Rok tam trvá pouze jedenáct dní. Byla objevena před pěti lety a momentálně je to jeden z největších favoritů na mimozemský život. Má velikost podobnou jako my, ale je na ní hodně chladno - minus 40 stupňů. No a toto, plus pravděpodobná vázaná rotace, šanci na život hodně snižují.

To už jsou lepší předpoklady na planetě Ross 128 b. To je nejčerstvější objev z loňského roku a je hned druhou nejbližší exoplanetou vzdálenou asi jedenáct světelných let. Podle astronomů je to za humny, ale cesta tam by byla ještě třikrát delší než v předchozím případě. Určitě několik desítek, možná stovek, následujících generací se tam nepodíváme. Nicméně velikostí je jen o něco větší, než Země, geologické složení podobné, očekává se tam voda a teplotně je tam dokonce o dva stupně více než tady. Doba oběhu kolem své maličké mateřské hvězdy je však pouhých deset dní. Každopádně bude zajímavé tuto planetu dál sledovat.

Podle zmíněného seznamu je tam do jakž takž "rozumné" vzdálenosti 40 světelných let ještě pár planet, s více či méně vhodnými podmínkami a pak už je tam desítka dalších, vzdálených již stovky a tisíce let. A to už je opravdu na vícegenerační cestování ve vesmírných korábech, s hibernací posádky a vlastní reprodukcí. Ale to už je asi na jiný typ civilizace a ještě nejspíš za podpory nějaké umělé inteligence. A to se bavíme jen o našem nejbližším okolí a v rámci naší galaxie. Pokud bychom chtěli ještě dál, tak k nám nejbližší galaxie Andromeda je od nás vzdálená dva a půl milionů let. Tak si to všechno vynásobte.

Možná někde jinde už ta jiná civilizace je a problém s časem a vzdálenostmi mají dávno vyřešený. Třeba se umí rozložit na fotony, v čase se přesunout a tam se zase složit, ale tak v tom případě nevím, jestli bych se s takovou civilizací chtěl setkat. Připadal bych si jako mravenec, který jen čeká kdy mu někdo něco rozšlápne…

Ty vzdálenosti jsou možná limitem pro nějaké vesmírné cestování s živou posádkou. To platí nejen pro nás, ale asi i pro ty mimozemšťany. Když už, tak snad by mohlo dojít na různé průzkumné sondy, ale největší šanci na průzkum vesmíru asi budou mít dokonalejší hvězdné dalekohledy. Již dnes se dokončuje jeden takový, a ten již dokáže odečíst složení atmosféry, množství kyslíku i jestli tam existuje vegetace. Bude hotov tak za dvacet let, a bude to znamenat asi hodně velký skok v poznání možností vesmírného života.

Jak to tak ale vypadá, překvapivě jsme možná jedna z prvních "generací" vyššího života vůbec. Ono toho totiž před námi nemohlo až tak moc vzniknout. Aby na nějaké planetě ten život mohl existovat, musí tam být hodně nejrůznějších chemických prvků. Železo, nikl a další kovy, kyslík, dusík a celá řada dalších. A ty nevznikly hned. Vesmír je vytvářel po miliardy let. První generace hvězd je neměla vůbec. Tam byl jenom vodík a helium, teprve jejich rozpadem a srážkami jejich prachu vznikly prvky nové a těžší a ty se opět shlukly do hvězd další generace, ale i tam bylo těchto prvků ještě málo. Teprve až u hvězd tak asi třetí, čtvrté generace můžeme mluvit o tom, že mohou vyvinout život. Myslím vyšší život. A to je právě náš případ, či lépe případ našeho Slunce, které nás takhle zařídilo.

Tím nechci říct, že jsme nejstarší - to v žádném případě. Pokud někde něco takového jako my mělo vzniknout, bylo k tomu dostatek prostoru. A dokonce i tolik, že už to něco mohlo i zaniknout. Ale zas toho prostoru nebylo tolik, že by těch cizích civilizací mělo být nevím kolik.

A tady už jsme u délky existence hvězd, jejich planet, života na nich a zejména doby existence jejich vyspělé civilizace. A zde je další a dost zásadní redukce počtu planet s možnou civilizací.  

Každá planeta má nějaké fáze vývoje. Nejdřív se formuje a dejme tomu, že vytváří podmínky pro případný život. V další fázi se ten život vyvíjí a řekněme že opravdu dospěje do dlouhodobé existence vyspělých civilizací. Ale pak začne umírat mateřská hvězda a s ní i život na planetě. Planeta jako taková sice ještě bude existovat dlouho, ale život na ní už nebude možný. A všechny ty miliardy planet okolo nás se nachází právě v některé z těchto fází. Část jich je již blízko konce své životnosti a případný život, jakkoliv byl vyspělý, tam již neexistuje, další část planet je ještě mladá a život tam se teprve rodí a jen poměrně malá část planet se nachází v jakémsi "produktivním" věku, kdy může udržovat nějakou formu života. A pokud se bavíme o opravdu vyspělých civilizacích, schopných vesmírné komunikace, tak je jejich možná doba existence zase jen zlomkem té "poměrně malé části".

Naše Země je stará asi čtyři miliardy let a jsme asi v polovině jejího života, ale jako technicky vyspělá civilizace se můžeme označovat teprve posledních šedesát let, kdy jsme vypustili do vesmíru první družici. Jsme tedy teprve na začátku, ale jak dlouho budeme jako civilizace existovat si nikdo netroufá předvídat. Zhruba za dvě miliardy let se naše Slunce začne nafukovat a po dalších několika miliardách nás úplně pohltí. Ale život tady přestane existovat dávno a dávno předtím. Již za snad miliardu a půl zde budou podmínky tak nesnesitelné, že tu budou již jen mikroorganismy odolné proti žáru. A pro lidstvo tu budou podmínky tak maximálně pět, možná sedm set milionů let. Pro lidstvo jako druh, ale už asi ne jako pro vysoce organizovanou civilizaci. Ty životní podmínky pro udržení nějakého civilizačního řádu tu již nebudou.

Jak dlouho tady ta naše "začínající" civilizace může ještě být neví nikdo. Nemáme to s čím porovnat. Nicméně z historie a chování těch našich civilizací předchozích můžeme namodelovat i chování budoucích společností. Víme, že zatím všechny předchozí civilizace zaznamenaly nějaký vývoj, období rozmachu a nakonec zánik. Příčinou jejich konce nebyly jen konflikty a války, ale také klimatické změny a zejména rozpory v chování uvnitř celého společenství.

Například velice vyspělá civilizace Mayů se nakonec nedokázala uživit. Přišel hladomor, chaos a celá patnáctimilionová společnost se rozdrobila na menší celky různě po okolí. Zbytek později dokončili španělští konkvistadoři.

A snad nejznámější Římská říše zase doplatila na svou velikost. Organizačně dokonalá civilizace nakonec nezvládla náklady na její provoz, vnitřně se rozkouskovala a k definitivnímu konci už stačilo jen pár nájezdů barbarských kmenů.

Ale společným znakem zániku všech předchozích civilizací byly její vnitřní rozpory. Aby ta společnost mohla fungovat, musela mít nějaký řád, či pravidla, jak v ní jednotliví členové mohou existovat a zde pak dochází k rozporu mezi přáním jedince a požadavky společnosti. A čím větší struktura, tím složitější řád a také tím větší rozpor. Dříve dokonalá organizace se překlopí do chaosu. Zkuste si představit třeba vlčí smečku. Dokud jich je v tlupě deset, patnáct, vše klape dokonale. Bude-li jich sto, pokoušou se navzájem.

Zánik civilizace neznamená zánik lidstva. Zpravidla však přišlo období úpadku, a to ve všech oblastech – v hospodářské, kulturní i vědomostní. Jakési období "temna" a v něčem trvalo i několik tisíciletí, než se podařilo navázat na bývalou úroveň. Hliněné potrubí jako kanalizaci používali již staří Babylóňané. Po jejich zániku se splašky vylévaly jednoduše z oken a první kanalizace se objevila až v roce 1850 v Paříži. Staří Egypťané byli vynikající astrologové, ale později se za takové objevy upalovalo.

A Řekové či Římané se koupali i několikrát denně, ale ve středověku byla hygiena zbytečnost. Sám velký Ludvík XIV se prý za celý svůj život koupal pouze dvakrát, z toho jednou omylem.

A je hodně pravděpodobné, že něco takového může jednou čekat i nás. Samozřejmě na jiné technické úrovni a s jinými průvodními jevy. A jak dlouho bude trvat, než toto nastane, těžko odhadovat. Nejčastěji se hovoří o době naší stávající civilizace asi tak 10.000 let, a to se mi zdá tedy dost málo. Pouze v jednom případě jsem našel dobu jeden milion let, a to už je mé představě bližší. Prostě věřím na pud sebezáchovy.

A přibližně takto to může být i u těch našich případných mimozemšťanů. My si je většinou představujeme jako superdokonalé a korektní bytosti, ale taky být takoví nemusí. Mohou být naopak natolik agresívní, že mají problémy sami se sebou, natož aby lítali někde po vesmíru.

Ale dobře, dejme tomu, že lítají. A lítají v tom čase, který jim je vývojem vymezen, ale je také potřeba si uvědomit, že řád milionů nebo dokonce jen tisíců let zde v tomto celovesmírném pojetí času nehraje žádnou roli. A že by se ti mimozemšťané trefili s návštěvou zrovna do naší generace ohraničené pouhými desítkami let, to už by snad ani nebyla náhoda.

Já osobně jsem k těm mimozemským civilizacím skeptický nebo lépe, "opatrně skeptický", nicméně nemohu vyloučit, že nějaký takový tvor někde na opačném konci našeho vesmírného tubusu opravdu existuje.

Každopádně, na otázku, zda jsme ve vesmíru sami, existují jen dvě možné odpovědi – buď ano, nebo ne. A obě možnosti mají padesátiprocentní pravděpodobnost. Jediný rozdíl v obou je, že vzhledem k velikosti vesmíru nemůžeme to "Ano" nikdy říci se stoprocentní jistotou…

Naštěstí jistý pan Drake vymyslel před lety jednu zajímavou rovnici, pomocí které si každý z nás může spočítat, kolik mimozemských civilizací v té naší "Milky way" může být. Jemu vyšly dvě. Já mám dvě varianty – v té skeptické žádná a v té opatrně skeptické 0,045. Wikipedii vyšlo deset a jeden neznámý fanda jich napočítal 250. Kolik vyjde vám?

následuje kapitola "O mně" - pár slov o autorovi

Dalibor Šrámek, únor 2026