předchozí kapitola "Věk Homo" - čtvrtohory, vývoj druhů Homo a jejich proměny

Věk Člověka moudrého 

Neandrtálci a Denisované

Ale ještě zpátky k oběma těmto Homo – rhodéskému i heidelbergovi z předchozí kapitoly. Oba se souběžně vyvíjejí a každý jinde, jinak a jinou rychlostí. Vlastně z nich nyní vznikají dvě základní linie nás sapientů. Nazvěme je africká a evropská.

Zatímco africká linka zůstává na svém místě a sleduje vcelku poklidný vývoj, část heidelberga se dostává do Evropy, kde se setkává s dřívější populací – Antecessor a různé druhy erecta, možná i ten Georgicus. Během let z nich pak vzájemným křížením a celkovým vývojem vzniká dosud nejdokonalejší pračlověk – Člověk neandrtálský.

První Homo sapiens - člověk neandrtálský

A tady pozor! Homo neanderthalensis – neandrtálec – ten už je zařazován do našeho člověčího druhu Homo sapiens a je to tedy první sapient – pračlověk. Vlastně jeho plné odborné jméno je Homo sapiens neanderthalensis.

Je odvozeno od místa jeho nálezu v údolí Neanderthal v Německu, kde byl poprvé nalezen. Většinou máme jeho jméno spojeno s jakousi nevychovaností, nevzdělaností, či tak něco.

Inu, nechodil do školy, neučil se etiku, ale on ten neandrtálec zase nebyl jen tak někdo. Jeho objem mozku dosahoval objemu až 1600 kubíků. Je to dokonce o něco víc, než dnes máme my. V podstatě se dá říci, že měl největší inteligenční potenciál ze všech hominidů všech dob. 

Napsal jsem záměrně potenciál, protože velikost mozku je sice základní předpoklad pro úroveň inteligence, ale nikoliv rozhodující. Největší mozek má nejspíš vorvaň nebo slon a člověk je až někde na čtvrtém místě. Přesnější by byl tedy poměr mezi váhou mozku a váhou těla. Ale v tomto případě by byl zase "nejchytřejší" kolibřík.

To, co je hlavně určující, je však šedá mozková kůra. Je to takový obal kolem celého našeho mozku a ten je dnes u nás silný asi jeden centimetr. V ní jsou umístěny všechny neurony, které jsou odpovědné za naší rozumovou vyspělost a čím více této kůry, tím více neuronů a tedy i více rozumu. Ale také hodně záleží na rozmístění těch neuronů, zda je jich víc v přední části mozku anebo – a to je právě, na rozdíl od neandrtálce náš lidský případ – vzadu směrem k týlu.

A ty neurony ovlivňují jednak schopnost řeči a také zejména abstraktní myšlení. A to je také to, co nás odlišuje od ostatních tvorů, včetně nám nejbližších šimpanzů. Abstraktní myšlení, schopnost představivosti, předvídavosti, schopnost organizace práce i společnosti a také schopnost formou řeči předat veškeré potřebné myšlenky svému okolí. Tyto vlastnosti má do určité míry spousta živočichů, ale opravdu jen do určité míry. Můžeme obdivovat rafinované postupy vlčí smečky při lovu, dokonalou organizaci mravenců při stavbě svých domovů a možná ještě dokonalejší organizaci práce ve včelích úlech, ale nikdo z nich nesestrojil počítač, nevymyslel rádio, nevyletěl do vesmíru… Je toho hodně, co nás odlišuje od ostatních tvorů, ale jako nejzásadnější pro získání vyšší inteligence považuji prsty, řeč a ono abstraktní myšlení.

Celý proces oddělování neandrtálce od svých předchůdců začal asi před 370 tisíci lety a dokončen byl zhruba před 250 tisíci lety. Jeho vzhled byl hodně ovlivněn prostředím ve kterém žil a tou dobou už v Evropě docházelo k častému střídání chladnějších období. Jeho tělo se tomu přizpůsobilo tím, že se mu zkrátily končetiny – paže, lýtka – a tím se snížila možnost úniku tělesného tepla. Je to pravý opak než u jeho vrstevníků v teplé Africe, kde se tamním lidem tyto končetiny naopak prodlužovaly, aby se zvýšila plocha pro odpařování tepla a tím k jejich ochlazování. 

Ale jinak dosahoval výšky kolem 165 cm s dosti robustní a svalnatou postavou. Chodil již plně vzpřímeně, vlastně postavou a pohybově už byl jako my, ale v čem se ještě dost od nás lišil, byla jeho lebka. Ta měla ještě dost klasické "pračlověčí" rysy, jako nízké a ploché čelo, výrazné nadočnice a prakticky žádná brada.

Samozřejmě používal všechny dosavadní nástroje od pěstních klínů až po oštěpy, ale již k nim přidal i různé nožíky a rydla. A s nimi už také dokázal vyrábět různé ozdobné předměty a dokonce už začal malovat první jeskynní malby. Některé předměty se dokonce objevují i v jejich hrobech, což dokazuje i určitou citovou vazbu mezi členy tlupy.

Byl to velice zdatný lovec a nejraději lovil větší býložravce. Ale jinak se hodně živil rostlinnou stravou, kterou už běžně nějak tepelně upravoval. A také již začal používat oděvy. Zprvu asi jen z vysoké trávy anebo velkých listů, které si přivazoval kolem pasu, později i z kožešin. Vědci na to přišli poměrně kuriózním způsobem – rozborem vší uvízlých v těchto kožešinách. Ale šít ještě neuměl, šicí potřeby se objevily až mnohem později. 

Neandrtálové se poměrně brzy rozšířili po celé Evropě – u nás je to zejména severomoravská jeskyně Šipka – ale dostali se až na Sibiř k pohoří Altaj. A také tam, přesněji v Denisově jeskyni, se nedávno našel asi 80.000 let starý pozůstatek jedné sedmnáctileté slečny, kterou označili jako Žena X. Oni z ní tedy našli jenom malíček, a to ještě ne celý, ale vědcům se z něj podařilo vytáhnout DNA a zjistilo se, že není ani neandrtálcem, ani člověkem. Pak se našlo ještě pár dalších kousků a ukázalo se, že je představitelkou v té době zcela neznámého druhu z lidské linie, jehož předci se rozešli s neandrtálci zhruba před 1 milionem let. 

Vědci tento nový druh nazvali Denisované a momentálně je to hit v současné antropologii. Měli by mít hnědou kůži, hnědé vlasy a hnědé oči a snad byli blíž k neandrtálcům, než k nám. Nebyli asi příliš početní, ale přežívali na dálném východě dlouhé statisíce let. A dokonce později, po příchodu nových moderních lidí se s nimi asi dost často křížili a jejich genom se u velké části východoasijské a australské populace vyskytuje dodnes. U Papuánců až z šesti procent. 

Ale vraťme se teď zase zpátky do Afriky. Tam se, podobně jako neandrtálec v Evropě, vyvíjí z afrických druhů druhá linie našeho Homo sapienta – Člověka rozumného.

Jestli je to z africké linky heidelberga anebo z člověka rhodéského v tuto chvíli neřeším, klidně je možné, že může jít i o vzájemné promísení. V každém případě se z nich asi před 200 tisícilety ve východní Africe, v etiopské oblasti Omo, vyvinula další větev našeho druhu Homo sapiens. Tuto větev, neboli poddruh, pak vědci nazvali Homo sapiens Idaltu, kde to Idaltu znamená – "prvně zrozený". A je to snad proto, že právě tento poddruh vede později už k nám – modernímu člověku. 

A pozor - zde se již tento příběh začíná prolínat s příběhem popsaným hned v první kapitole celého tohoto blogu - "Osídlování Evropy".

V této době tady u těch afrických sapientů začal poměrně rychlý postup sapientace – růst rozumových schopností. Zatímco neandrtálec v Evropě již víceméně stagnoval, zde v Africe se vyvíjel dost slušně. A byl to právě tento Idaltu, který opět překročil Rudé moře a zahájil další migrační vlnu, která nakonec vyústila v plné osídlení celého světa. Ale ještě to pořád nebyl ten konečný vývojový druh, jako jsme dnes my. Na to si ještě několik desítek tisíc let počkáme…

Tento Idaltu překročil Rudé moře v jeho jižní části, dnešní Eritreje, a dostal se až do Arabských emirátů, kde je v Jebel Fayah snad nejstaršínález Homo sapientamimo Afriku. O dalších osudech této skupinky toho moc nevíme, snad pouze to, že používal stejné nástroje a technologie, jako jeho vrstevníci ve východní Africe. Je ale dost možné, že o něco později splynuli s další skupinkou lidí – původně asi tři stovky osob - kteří se z Afriky vydali, tentokrát klasickou cestou přes Suez neboli Sinaj, a usadili se v Izraeli. Mohlo to být asi tak před 115 až 90 tisíci lety a na celém světě mohlo tehdy žít tak asi 100.000 obyvatel. Tady o těchto izraelských osadnících se někdy hovoří jako o samostatném poddruhu Homo sapiens palestinus, ale není to moc často používaný název. V podstatě je téměř totožný jako Idaltu, postavou jako my, tmavá pleť, delší končetiny. 

A zde se tato původem africká linka Homo sapiens poprvé setkává s evropskými sapienty – neandrtálci. A bylo to asi setkání se vším všudy, od vzájemných šarvátek o území neboli o potravu, tak o vzájemné křížení a koexistenci. Podle posledních genetických výzkumů to vypadá, že velká část naší současné euroasijské populace má v sobě asi 1 až 4 procenta neandrtálských genomů a většina se jich k nám dostala právě zde. A možná, že i zde je také klíč k původu oněch, již zmiňovaných, záhadných Denisovanů. 

Na uvedených mapkách jsou hezky znázorněna dobová osídlení světa jednotlivými druhy. Zejména si všimněte oblasti vzájemného spolužití moderních lidí a neandrtálců – fialová barva

Tady odtud, z arabského, či sinajského poloostrova, se tehdejší lidé dál rozšiřovali. Do Evropy až tak ne. Tam bylo tehdy chladno a na to ti naši afričtí předci nebyli zvyklí. Odcházeli proto dál na východ do Asie podél mořských pobřeží, a také proto se jim někdy říká "lidé pobřežní linie". Během několika desítek tisíc se dostali až do Číny, ale další postup se pak velmi zpomalil. Někdy před 74 tisíci lety vybuchla na Sumatře obrovská sopka Toba, která pro celou tuto oblast znamenala pohromu. Vlivem obrovského množství sopečného popela nastalo deset let tmy a většina tamní populace vymřela. Zůstalo snad asi jen tisíc jedinců, žijících v izolovaných skupinkách. 

Nicméně na arabském poloostrově, na Sinaji, se situace brzy stabilizovala a na Dálný východ tak odtud proudily další skupinky lidí. Dostali se tam asi tak před 65 tisíci lety a v podstatě splynuli se zbytky tamní dřívější populace, ať už se jednalo o staré druhy heidelberga, denisovanů, či zbytků lidí pobřežní linie. Jejich tamní soužití tak dalo prazáklad pro jejich budoucí východoasijské civilizace.

Jestliže už jsme v té Asii, ještě tam chvíli pobuďme. Tehdy byla hladina moří o hodně nižší než je nyní, a tak celý pás dnešních ostrovů kolem Malajsie až po Indonesii, byl spojen s asijským kontinentem a tvořil tak velký poloostrov zvaný Sunda. Nebyl tedy pro tehdejší lid problém proniknout až na samotný jih. Podobně byla spojená i Austrálie s Novou Guineou a ty spolu tvořily jeden velký ostrov Sahul. Ale Sahul i Sunda byly přece jen od sebe odděleny vodou. Přesto se lidé někdy před 45 tisíci lety – možná i dříve - dostali i do té Austrálie. A to už se tak moc neví jak. Pravděpodobně na nějakých primitivních vorech nebo využili nějakého dalšího náhodného poklesu hladiny oceánu a v tehdejších mělkých vodách objevili nějaký spojovací můstek. 

Ve stejné době, kdy lidé na dálném východě pronikali do tehdejšího Sahulu, vyvíjí se na arabském poloostrově další, vyšší forma člověka. Opět dokonalejší, s většími znalostmi a schopnostmi – Homo sapiens sapiens – "člověk rozumný, rozumný", neboli "moudrý".

Je to již poslední vývojový druh nás lidí. Samozřejmě, že i nadále se člověk vyvíjel a stále se vyvíjí, ale od této doby se již budeme rozlišovat pouze podle ras, případně dalších názvů, které jsou pro danou skupinu lidí nějak charakteristické. Pastevci, stepní lidé, vlastně jakkoliv.

Tady tento Homo sapiens sapiens se v té době vydal do Evropy a odtud je spíš znám, podle místa prvního nálezu, jako Člověk kromaňonský. Znáte ho všichni.V Evropě se rovněž setkává s neandrtálci a po dobu asi 10 000 let Homo sapiens sapiens a neandertálci vedle sebe žili. Pro neandrtálce ale toto soužití nakonec znamená zánik. Příčina jejich konce je stále hodně diskutovaná, ale zřejmě tam bude souběh více důvodů – boje o území, ztráta životního prostoru, nové nemoci a konečně přirozené začlenění mezi nově příchozí obyvatele. Zejména tento poslední vliv byl v minulosti hodně zpochybňován, ale důkazy o společné existenci stále přibývají a již zmiňované množství naší společné genetické informace v rozsahu 1 až 4 procenta se již uvádí zcela běžně. 

Pro zajímavost ještě uvedu, že hustota osídlení těchto neandrtálců v době jejich největšího rozmachu nebyla zase až tak moc výrazná. Na celém jejich území od Evropy až po Sibiř jich žilo asi 15 tisíc jedinců. Jejich přečíslení dokonalejší novou generací je víceméně přirozené.

Zde na mapce je stav osídlení Země před 30 tisíci lety. Je vidět, že Kromaňonci již osídlili celou Evropu a poslední zbytky "čistokrevných" neandrtálců jsou vytlačeny až na samý konec Španělska.

Nutno ovšem poznamenat, že ani Kromaňonci tu nepobyli příliš dlouho…

Z toho arabského poloostrova se tehdy vydali lidé i dalším směrem, až na Sibiř k pohoří Altaj, a v tamějších pláních žili spoustu tisíc let. A i oni se odtud postupně vydávali do všech koutů světa. A právě tito lidé a tady odtud, později v Evropě nahradili ony Kromaňonce a dnes tvoří asi 80 % současné evropské populace. Jsou to všichni ti Slované, Keltové, Germáni.. (opět viz podkapitoly "Osídlování Evropy")

Ale odtud se tehdy tito stepní lidé dostali i do Ameriky. Díky tehdejší době ledové byla východní Asie spojena Beringovým mostem s dnešní Aljaškou a nebyl problém do té Ameriky přejít. A nejen lidé, ale i spousta zvěře, včetně mamutů. Početnější přesuny do Ameriky se datují asi před 16.000 lety, ale předpokládá se, že v menším rozsahu i o mnoho tisíc let dříve. A tou Amerikou postupovali velice rychle. Během několika málo tisíc let ji prošli napříč celou a již někdy před 13.000 lety se i s těmi mamuty usídlili až dole v Patagonii – Ohňové zemi.

Zhruba před 11 000 lety začali lidé pěstovat, chovat a domestikovatrostliny a zvířata. Vývoj zemědělství vznikal na různých místech vlastně nezávisle. Nejprve v "úrodném půlměsíci"na Středním východě zhruba před 11 000 lety, kdy se z divokých zrn začalo s pěstováním pšenice a ječmene. Asi před 9000 lety přišli v Číně s rýží a v Guineyi s banány a cukrovou třtinou. V příštích několika tisících letech bude zemědělství pokračovat na mnoha nových místech a rozšiřovat se do nových regionů. V severní Americe "objeví" kukuřici a v té jižní zase brambory. 

A brzy po vzniku farmářství přišla na řadu domestikace zvířat. Nejprve v podkavkazských kopcích formou pastevectví, kdy to začínalo s kozami a ovcemi a pak již přišlo i domácí chovatelství s prasaty a dobytkem.

Zemědělská revoluce přinesla obrovský obrat v dějinách lidstva. Z prostého člověka "dravce" se stal člověk "producent". Lidé se již nemuseli trmácet kilometry daleko k získání potravy, mohli se usadit v trvalých vesnicích a získali tak prostor pro vývoj nových povolání a řemesel. Brzy objeví nové materiály, zejména bronz a později železo a to zase dalo možnost nových a dokonalejších nástrojů. Toto vše vedlo také k prudkému nárůstu populace, kdy se počet obyvatel během několika tisíc let zvýšil z pěti milionů v době 10.000 let př.n.l., na 20 milionů v době 4.000 let př.n.l. a 200 milionů v roce nula.

Růst populace a soustřeďování lidí do stále větších sídel vedl k potřebě složitějších organizačních pořádků a tak přišli na řadu vojáci, stavitelé, myslitelé a filosofové všeho druhu, ale také vládci a celá vládní struktura a s nimi pak celé státní společnosti a pokročilé civilizace. Nastává nová éra lidských dějin…

_________________

Mé vyprávění je u konce...

Lidé se samozřejmě dál vyvíjeli a ještě dále se vyvíjet budeme, ale to již jsou spíše dějiny lidských skutků, nikoliv historie jejich vzniku.

Spolu jsme prošli časem zhruba čtrnácti miliard let. Od jednoho mrňavého bodu, nadupaného neskutečnou energií jakýchsi žhavých sil, které se v jednom okamžiku uvolnily, zhmotnily a vytvořily celý vesmírný systém, ve kterém se zrodila i naše matička Země.

Prošli jsme dobou, kdy se z té naší žhavé matičky stal, možná ojedinělý, prostor pro, možná stejně ojedinělý, proces, nazvaný život. Zprvu opravdu jen ten primitivní, ve formě jakýchsi shluků molekul a trvaly další tři miliardy let, než se z nich stala opravdová živočišná říše. A v ní se pomalu, krok za krokem, další půl miliardu let vyvíjeli tvorové, na jejichž konci jsme my - lidé.

Píši záměrně "možná ojedinělý…". Zatím se nikde v dalekém vesmírném prostoru nenašlo místo, které by odpovídalo tomu našemu. Ale zatím jsme ten prostor dokázali prohledat jen z maličké části. Možná, že někde hodně daleko se již něco takového také rodí, možná dokonce již urodilo, a také možná, že už i zaniklo. Těžko říct. Toto zatím neví nikdo a celá řada názorů o možném životě někde jinde je možná i o tom, čemu kdo chce věřit.

Já jsem k této otázce opatrně skeptický. Opatrně, nikoliv kategoricky. Sami jsme viděli, že ten vývoj neprobíhal nijak lehce. Mnohokrát jsme stáli na pokraji zániku, a to nejen ve vývoji života, ale i planety jako takové. A to jsme v tom výkladu spíše jen klouzali po povrchu – pokud bychom se podívali do každého problému opravdu do hloubky, se všemi chemickými a fyzikálními zákonitostmi, museli bychom uznat, že v celém tom procesu tvorby naší existence určitě hrál roli i prvek náhody. Nejen to, "že to prostě muselo vzniknout."

Za velice důležité považuji to, že ten náš život vznikl v době, kdy na to ta naše planeta byla připravená a co víc, byla připravená pro jeho udržení. A že toho prvotního života mohlo vzniknout dostatečné množství a ne jen pár bakterií v jednom teplém jezírku. A to již není o zákonitostech, to si myslím, že je prostě náhoda. Ale díky ní mohla vzniknout dostatečně hustá atmosféra a mohl se přenést život z oceánů na souš a v konečném důsledku i do vzduchu, či ještě výš.

Nicméně, taková náhoda je určitě možná i na nějaké jiné planetě a nemám nic proti tomu, že i někde jinde nějaký ten život opravdu je, či byl. Ale pak již také záleží na tom, jak se mohl vyvíjet. Moc neslyším na to, že stejně jako u nás a že je to zákonitost. Ta naše trepka je tady již tři miliardy let a pořád je trepkou. A také tu byly miliony dalších druhů, které byly ve své době dokonalé, žily tu stamiliony let a nikdy nedosáhly takových tvůrčích schopností jako máme my.

Od našeho nejbližšího hominida jsme se oddělili před šesti miliony let. Měli jsme stejné prsty, stejně velký mozek a i teď po tolika milionech let máme z 99,7 procent stejný genetický kód. Na rozdíl od něj, my dnes těmi prsty dokážeme ovládat i ty nejjemnější nástroje, mozek máme několikanásobně větší a neurony v nich na tom správném místě. Za ten mozek prý může změna jídelníčku a za ty neurony dokonce vařená strava. Nevím, budiž. Ale proč jen u nás to takhle vzniklo? Podmínky jsme měli stejné. Nejspíš díky té správné genetické mutaci.

A jsme zase u toho – jak moc byla tato mutace náhodná a nakolik zákonitě vyvolaná stylem života, životními podmínkami a prostředím. Nejspíš všechno dohromady. Ony ty mutace probíhají neustále. Špatné, i ty pro další vývoj přínosné. Ty špatné časem zaniknou, zůstávají jen ty kvalitativně lepší. Ale co když by taková "dobrá" mutace přišla v době, kdy jsme byli v podobě něco jako rejska a ze všech stran ohrožováni spoustou dravých masožroutů? Asi nic, zůstala by nevyužita, zakrněla by. Takhle k nám přišla v pravý čas. Zákonitost? Náhoda?

Dalibor Šrámek, únor 2026  

následuje kapitola "O mně" - pár slov o autorovi