předchozí kapitola "Nástup primátů" - postupný vývoj prvních drobných primátů až po lidoopy

Čtvrtohory – věk Homo

A tak tu již máme čtvrtohory. Je to období od zhruba těch předchozích tří milionů let až po současnost. Opět se dělí na kratší úseky a myslím, že si postačíme s označením starší a mladší doba kamenná neboli paleolit, doba bronzová a železná až po dnešek. To poslední období, zhruba těch posledních patnáct tisíc let až po současnost se nazývá holocén.

Všechny kontinenty jsou už víceméně na svých místech a dotváří se zejména jejich okraje a také se dokončují některá horská vrásnění. Jde zejména o vrásnění alpinské – severní Afrika, Alpy a od nich celý horský pás až k Pamíru a pak samozřejmě dotváření Himalájí. 

Klima je zprvu v pohodě, ale pak pomalu nastává tzv. globální ochlazování. A to dost hodně. My to známe jako dobu ledovou. Nebyla to však jedna doba ledová, ale asi čtyři nebo pět velkých ledových období, které se po sobě vždy opakovaly. Období, kdy byla teplota nejníž, se nazývá glaciál. Pak zase začalo oteplování a toto teplé meziobdobí se zase nazývá interglaciál. Ty teplotní výkyvy byly dost velké. Samozřejmě nejvíce na obou pólech, naopak na rovníku se to moc neprojevilo. U nás to v době glaciálu bylo asi o 12oC méně, a naopak v teplejším mezidobí bylo asi o tři stupně tepleji proti dnešním průměrům. 

A mezi těmito velkými ledovými dobami pak byla spousta menších podobných období, které se po sobě opět stále střídaly. Na grafu vedle je znázorněn průběh těchto malých ledových dob za posledních 400 tisíc let. Je vidět, že tyto ledové doby se střídají zhruba asi po stodvaceti tisících letech. Dnes se nacházíme v tom teplejším období – interglaciálu, a jak to tak vypadá, ještě asi nějakou dobu půjde teplota nahoru. Pak by však zase mělo dojít k ochlazovací fázi.

A na mapce nahoře je zase vidět maximum zalednění během poslední doby ledové, které u nás bylo asi před 20 tisíci lety. Ta bílá místa jsou ledovce a ty zasahovaly až na naše území a tam bylo téměř stále hodně pod nulou. Tloušťka ledu byla běžně až dva a půl kilometru. 

Ale dál od těch ledovců bylo ještě pásmo několika set až tisíc kilometrů tzv. věčnězmrzlé půdy - permafrost. V tomto pásmu byla po celou dobu teplota nula stupňů a dosahovala až k čtyřicáté rovnoběžce, což je hranice třeba od španělského Madridu, přes Neapol, Atény až po tureckou Ankaru. Tloušťka této zmrzlé zeminy byla od několika málo centimetrů až po více než kilometr. Je jasné, že tam toho moc nerostlo a veškerá teplomilná vegetace v tomto pásmu vymizela.

S "ledovým obdobím" také souvisí i časté kolísání hladiny moří, neboť ledovce na pevnině na sebe vázaly obrovské množství vody, která pak chyběla v oceánech. Výška hladiny se měnila i o více než sto metrů, samozřejmě s odpovídajícím dopadem na život na souši.

Příčina vzniku těchto ledových dob je zatím ne úplně objasněna a asi to bude souhrn několika vlivů. Ale jako nejzávažnější se asi jeví změna poloh kontinentů. Jednak se posunuly k pólům a jednak se propojila severní a jižní Amerika tak zvanou Panamskou šíjí, kterou dnes známe také jako Střední Amerika. To předtím nebylo. Ta střední Amerika bylo dřív jakési souostroví, které leželo zhruba v místech dnešní Havaje a mezi severní a jižní Amerikou byl prostor, kterým volně protékaly mořské proudy. No a asi před třemi miliony let se tato střední Amerika dostala na své dnešní místo a všechny Ameriky se propojily. Tím se vytvořila jakási "hráz" a všechny ty mořské proudy najednou musely změnit směr. A na to pak navazuje změna cirkulace vzduchu – teplého studeného, vlhkého i suchého a na to zase navazuje klimana pevninách a vzniká tak celý řetězec vlivů, na které příroda prostě reagovala těmito výkyvy teplot. A ať chceme nebo nechceme, bude tak reagovat i nadále.

Tyto teplotní výkyvy a následné klimatické změny měly samozřejmě dopad na veškerou vegetaci i celou faunu. Mnoho druhů vymřelo, některé se přizpůsobily a celá řada jiných se jednoduše přestěhovala do teplejších rovníkových oblastí.

 Nicméně po dlouhé statisíce let zde "kralovala" spousta zajímavých zvířat, které byly přirozenou součástí té doby. Jména mnohých z nich jsou všeobecně známé již od dětských let, ale mnohé druhy až tak v našem povědomí nejsou..

To je příklad třeba takového Macrauchenia. Byl to velký býložravý savec, který žil na území Jižní Ameriky. Dosahoval délky až 3 metry a váhy přes 900 kg. Měl dlouhý krk a malý chobot, který mu nejspíš sloužil k přidržení větví, aby mohl lépe požírat listí. Dokázal kličkovat ve velké rychlosti a tak unikat predátorům, a také jim dokázal uštědřovat silné kopance podobně jako velbloudi. Celý rod vyhynul zhruba před deseti tisíci lety, zřejmě v důsledku příchodu prvních loveckých populací na dosud lidmi neobydlený kontinent. Pozůstatky tohoto živočicha objevil jako první Charles Darwin v Patagonii.

Anebo takový Glyptodon, velký obrněný savec příbuzný pásovci. Měřil zhruba 3 m a mohl dosáhnout hmotnosti okolo 2 tun. Jeho brnění ho sice chránilo před predátory jako byl šavlozubý tygr, ale inteligentní pták Phorusrhacos ho mohl převrátit na záda a odkrýt tak měkkou břišní stranu, kde pásovec nebyl chráněný.

Phorusrhacos byl zase mohutný nelétavý pravěký pták, vysoký až přes 2,5 m a vážící kolem 130 kg. Patřil mezi velmi úspěšné masožravce Jižní Ameriky. Slovo phorusrhacos patrně znamená "lupič cárů (masa)". Měl dlouhé silné nohy, které byly přizpůsobeny k rychlému běhu, a tak mohl uhánět travnatou plání stejně rychle jako dostihový kůň. Měl maličká, letu neschopná křídla, která při běhu používal k udržování rovnováhy a snad i k nahánění kořisti. Některé jeho příbuzné rody žijí v jihoamerických pampách dodnes, ale jsou ovšem spekulace, že vymřel chvíli před příchodem lidí.

Když jsme u těch ptáků nesmíme zapomenout na známého ptáka Moa. Moa byli obří nelétaví ptáci, kteří žili na Novém Zélandu. Dosahovali výšky asi 3,6 m a hmotnosti kolem 230 kg a patřili tam k dominantním býložravcům. Hlavní součást jejich potravy byly listy, větvičky a ovoce. Moa vyhynuli až koncem středověku. Když kolem roku 1280 na ostrov dorazili Maorové, čítala populace ptáků moa ještě asi 58 000 jedinců. Postupným lovem však jejich početní stavy klesaly a zhruba za 150 let vyhynuli moa úplně. Podle některých spekulací ale mohlo několik jedinců přežívat v odlehlých oblastech Nového Zélandu až do 18. či dokonce 19. století.

Nosorožec srstnatý, neboli "zub s dutinami" je rod velkého vyhynulého nosorožce, obývajícího severní eurasijské stepi. Bývají označováni jako "věrní průvodci mamutů". Pravděpodobně se příležitostně stávali kořistí pravěkých lovců, rozhodně však nebyli snadným soupeřem. Byli to opravdu velcí savci, blížící se svými rozměry dnešním slonům. Délka těla mohla dosáhnout kolem čtyř metrů a výška v plecích přesáhnout 2 metry. Hmotnost největších se tak blížila zhruba 5 tunám. Jeho přední roh dosahoval délky 1 metru.

Megatherium, "velké zvíře", je vyhynulý rod obrovského pozemního lenochoda. Žil v Jižní Americe již od konce třetihor, a to až do nedávné doby asi před sedmi tisíci let. S dnešními, opravdu lenochody, se nedá vůbec srovnávat. Dosahoval zhruba rozměrů dnešního slona. Přesněji – výška asi šest metrů, váha 4 tuny.

Žral listy stromů, za kterými se natahoval opřený o zadek, ale nepohrdl ani masem. Měl neobyčejně dlouhé drápy. 

Smilodon – "dlátový zub", je rod vyhynulých kočkovitých šelem, tzv. "šavlozubých tygrů". Objevil se před asi 2,5 milionu let v Americe a vymřel před 10 000 lety. Nápadným znakem jsou extrémně dlouhé špičáky, podle nichž byl nazván "šavlozubý". Ty špičáky byly dlouhé až 17 cm, ale stisk nebyl zase až tak silný. Tlamu však dokázal otevřít až do úhlu 120 stupňů. Pro srovnání – lev to dokáže jen do 65 stupňů. S váhou až 400 kg patří Smilodon mezi největší kočkovité šelmy všech dob. Přestože se mu říká šavlozubý tygr, s pravým tygrem není blízce příbuzný. Vymřel patrně vlivem klimatických změn.

Megaloceros – "obrovský roh", byl velký jelenovitý kopytník, který žil v Eurasii. Většina druhů tohoto rodu byli velcí býložravci. Největší z nich byl Megaloceros giganteus, neboli irský los neboli veledaněk. Většina jich byla vyšší než dva metry v kohoutku. Druhy žijící na ostrovech ve Středozemním moři byly mnohem menší - v kohoutku pouhých 65 cm. Nejzajímavější je však jeho mohutné paroží – jeho rozpětí bylo až 3,6 m a vážilo 40 kilogramů. A právě kvůli tomuto paroží byly pro něj husté lesy neprůchodné a žil tak převážně v otevřených lesích, stepích či v tundře.

Vyhynul asi před 8000 lety patrně vlivem klimatických změn, ale nelze vyloučit ani přispění tehdejších lidských lovců. 

Deinotherium -"strašné zvíře", je vyhynulý rod velkého chobotnatce. Tento příbuzný slona se mu podobal, byl však téměř dvakrát větší. V kohoutku mohl dosáhnout výšky přes 4 metry a hmotnost mohla přesáhnout i 13000 kg. Živil se patrně rostlinnou potravou, například listy. Kly měl zahnuté dolů, a díky tomu je lehce rozeznatelný. Sice jako rod vyhynul, ale byl nahrazen několika dalšími vývojovými druhy – skutečnými slony.

A také je tu starý známý dobrý mamut. Jeho jméno má ve svém slovníčku snad každé dítě a není třeba ho zvlášť představovat. V době ledové obýval hlavně severní části Eurasie. Většinou se mamuti považují za mnohem větší než ve skutečnosti byli. Největší z mamutů sice v kohoutku dosahoval výšky až přes pět metrů a vážil i 8 tun, ale většina mamutů byla velká "jen" asi jako dnešní slon indický. Ale byly dokonce nalezeny fosilie trpasličích druhů mamutů, kteří byli vysocí jen okolo 1,8 metru. Pro mamuty jsou typickým znakem kly, které se vyvinuly z předních zubů – řezáků. Kromě nich už měli pouze čtyři zuby – v každém koutě jednu stoličku, ale zato pořádnou. Byli býložravci a žili v travnatých stepích a tundrách. Pohybovali se ve stádech podobně jako dnešní afričtí sloni.

Je to snad nejznámější zvíře pravěku, ale přitom tady u nás nebyl až tak moc dlouho. Asi posledních 400.000 let a vyhynuli zhruba před patnácti tisíci lety. Jejich vyhynutí se dříve dávalo hlavně do souvislosti s člověkem. No, nic proti tomu, ten vliv tam asi nějaký opravdu je, ale myslím, že je hodně přeceňován.

Je pravdou, že ve střední Asii a v Evropě byli mamuti člověkem hojně loveni. Usuzuje se tak z velkých skládek mamutích kostí v okolí tehdejších lidských sídlišť. U nás zejména v Předmostí u Přerova anebo v Dolních Věstonicích, kudy mamuti přecházeli na letní pastviny údolím moravského úvalu. Tyto kosti tehdejší lidé používali na kde co. Stavební materiál pro svá obydlí, topivo i na různé nástroje a ozdobné předměty. Můžeme ale spekulovat, kolik z těchto kostí pocházelo ze skutečně ulovených mamutů a kolik z mamutů uhynulých přirozenou cestou. Navíc, tyto nálezy u nás pochází převážně z doby před asi 25 až 20 tisíci let, kdy zde ještě doznívala doba ledová. S postupným oteplováním se mamuti, jakožto chladnomilná zvířata přesouvala víc na sever, zejména do oblasti Sibiře, a tam bylo lidské osídlení podstatně řidší. Neměl je až tak moc kdo vybíjet.

Rovněž lov mamutů pro zdroj obživy je hodně nadsazen. Tehdejší lidé se živili převážně rostlinou stravou a maso bylo spíš pouze doplňkem. Neměli je jak skladovat a to pak rychle podléhalo zkáze. Ale lovilo se, ale spíš menší zvířata, hlodavce a z těch větších nejlépe jeleny, zubry, soby a podobně. Na ně stačila jedna dobře mířená rána oštěpem a nemusel být podstupován náročný a nebezpečný boj s mamutem. 

Krom toho, v té době nevyhynuli pouze mamuti. Stejný osud potkal celou řadu jiných druhů, mezi nimi i srstnatého nosorožce, šavlozubého tygra, jeskynního lva nebo pratura, a to rozhodně nebyla zvířata, kterou by tehdejší lidé s oblibou lovili. V jejich případě to byly spíše oběti. Ono vlastně málo se píše o tom, že toto období poslední doby ledové bylo velice náročné i pro člověka. Snad tehdy mělo vymřít až 90 procent tehdejší lidské populace. 

Pravděpodobně hlavní důvod vyhynutí mamutů byla poměrně rychlá změna podnebí na konci poslední doby ledové a s tím spojená ztráta životního prostředí. Tehdy došlo během pouhých deseti let k prudkému navýšení teploty až o 6 stupňů a současně přibyla vlhkost. Rozsáhlé tundry se na mnoha místech změnily v mokřady a bažiny, ve kterých mnohdy uvízla celá stáda. A to nejen mamutů, ale našla se tak i stáda srstnatých nosorožců a dalších megazvířat. Jinde začaly tundry zarůstat jehličnatými lesy, které byly pro mamuty nestravitelné. Stáda mamutů tak byla stále více zatlačována na sever a dostávaly se i na různé pobřežní výběžky. S přibývající teplotou se pak díky zvyšování hladiny moří z těchto výběžků stávaly ostrovy, na kterých mamuti prostě uvízli. Někdy tam přežívali třeba ještě několik dalších tisíc let, ale nakonec vymřeli přirozenou cestou ztrátou potravy a také vlastní degenerací. Jedno z posledních míst výskytu mamutů byl Wranglerův ostrov poblíž Beringovy úžiny, a tam se našla rasa malých mamutů o velikosti dnešní krávy, kteří tam přebývali ještě před čtyřmi tisíci let. Jejich genom byl již prý ale hodně narušen…

Vývoj lidského druhu Homo

Ale zpátky k našemu lidskému vývoji.

Již je zde tedy Australopithecus, až donedávna považovaný za prvního, opravdu samostatného lidského předka. Zdůrazním to slovo "lidského", přestože to "-pithecus", neboli "opice", v jeho názvu je k němu podle mého dost nespravedlivé. I když již není nejstarší, tak jeho Lucy je stále stejně populární a uctívaná jako naše pramáti. Všimněte si jejího výrazu. V jejím pohledu vidím dobrotu a starostlivost, přesně tak, jak se na správné "babičky" sluší.

Homo habilis - člověk zručný

Australopithékové se postupně hodně rozrostli a vzniklo z nich poměrně hodné druhů. A z jednoho z nich se po čase zrodil Homo habilis – "člověk zručný" – první člověk toho jména a první člověk našeho druhu Homo. Stalo se tak před 2,4 miliony let na východě Afriky. Australopitekové a Homo habilis spolu a vedle sebe žili ještě celý milion let, dokonce se našli společně i na jednom místě, ale další vývoj již zněl nezadržitelně pro rod Homo. 

Již měl vzpřímenou postavu a byl dobře přizpůsoben k chůzi po dvou. Byl asi 130 cm vysoký, vážil 30 – 40 kg a velikost mozku už měl přes 640 cm3. Jeho paže byly možná ještě trochu delší, ale na rukou již měl odsazené palce, což mu dovolovalo pracovat s nástroji. Vlastně díky tomu dostal i své jméno – zručný. Ne že by byl bůhvíjak šikovný, ale u něj poprvé se objevilo uvažování a zvídavost. Přemýšlení a dávání věcí do souvislostí. Například, jestliže se před tím někdo řízl o nějaký ostrý kámen, tak se prostě řízl. Teď už ho zajímá co ho to řízlo, proč ho to řízlo a když na to došel, začal zkoušet, zda to nemůže využít ve svůj prospěch. A tak vznikly první kamenné nástroje -drásadla a škrabadla, předchůdce budoucích nožíků. Později je už možná vyráběl i ze zvířecích kostí. Byly to nástroje sice ještě hodně jednoduché, ale již si s nimi dokázal přeříznout větve a z nich postavit první jednoduchá přístřeší. Nebo na nich seříznout hrot a použít je jako bodnou zbraň. A tím se mu otevřela cesta k lovu větších zvířat, tedy k masité potravě, tím k přísunu proteinů, a to zase k dalšímu zvětšování jeho mozku. 

Období Homo habilise možná není až tak moc popularizováno, ale jeho éra znamenala obrovský posun ve vývoji lidstva. Je to počátek logického uvažování.

Homo ergaster - člověk pracovitý

Další vývojový druh byl Homo ergaster – "člověk dělný, pracovitý". Žil před 1,9 až 1,4 miliony let, rovněž na východě Afriky.Vzhledově se od svého předchůdce příliš nelišil, ale už byl opět o něco šikovnější a dokonalejší. Tělo již má hodně bez ochlupení a objevují se u něj potní žlázy kvůli ochlazení. Mozek už mu váží okolo jednoho kilogramu a je to první druh, u kterého se již asi objevil náznak řeči. Živil se sběrem a lovem menších zvířat, které již byl schopen vystopovat. Byl dokonce stavěný již tak, že se dokázal přesouvat i na delší vzdálenosti. Pohyboval se ve skupinách, ale neví se jak velkých, nicméně předpokládá se, že v této době to byly spíše tlupy o plus minus deseti až patnácti členech. 

A právě nyní, asi před 1,7 miliony let tento náš předek poprvé opouští rodnou Afriku. Přes Suezskou šíji se dostal nejprve do Izraele a pak ještě dál do gruzínské Dmanisi. Nelze však ještě mluvit o nějakém osídlování, šlo spíš jen o jakýsi "průnik". Kolik jedinců došlo, kolik jich v novém prostředí přežilo a kolika se podařilo rozmnožit, to se neví. Většina badatelů však dává toto "cestovatelské" prvenství až jeho vývojovému nástupci - Homo erectus. Ta hranice mezi jednotlivými druhy totiž není vždy úplně zřetelná a mnohdy se neví, jestli je to nějaký nový druh anebo jen jakási vzhledová obdoba jednoho a téhož. 

On totiž ten vývoj jednotlivých druhů neprobíhal nijak skokově ve smyslu, teď je tady Ergaster, - střih – a od teďka je tady Erectus, Ono se to všechno vyvíjelo plynule a vzájemně se to všechno prolínalo. V jedné tlupě tak mohly žít třeba oba druhy společně. Tady na této mapce je hezky vidět, jak ti naši prapředečci hezky vedle sebe žili pospolu. Hned pět vývojových druhů najednou. 

Je to stav před 1,7 miliony lety a paradoxně je tam z této doby nejvíc nálezů od nejstaršího z nich – Parantropha. Česky je to "louskáček", protože hodně pojídal ořechy, a to až tak, že mu narostly obrovské zuby a mohutné čelisti. Nějakou dobu patřil mezi Australopitéky, ale pak se od této linie oddělil a do našeho lidského vývoje nezasáhl. Dále zde nacházíme ještě zbytky Australopitéka, Habilise i Ergastra a z něj se již začíná rozmáhat onen Erectus.

Toho už zná skoro každý a ten má své jisté. A jsou dokonce autoři, kteří po Australopitekovi uznávají již jen dva vývojové stupně. První je právě tento Homo erectus, a pak až současný Homo sapiens. Všechno ostatní, ať už se to jmenuje jakkoliv a žilo to kdekoliv, jsou jen jejich další formy a poddruhy a vzájemně se mísily a byl z nich naprostý propletenec, který nakonec vyústil v moderního člověka. 

Homo erectus - člověk vzpřímený

Tak tedy Homo erectus–"člověk vzpřímený". Žil před 1,8 miliony až 140 tisíci nebo dokonce 50 tisíci lety. Byl tak nejdéle žijícím hominidem vůbec. Jeho jednotlivé poddruhy a formy tu přežívaly 1,7 milionů let. Chodil již vzpřímeně, prakticky stejně jako dnešní člověk. Nadále používal kamenné pěstní klíny, ale již se dostali k dalším loveckým nástrojům, jako třeba kopí. A co hlavně – objevil význam ohně, přesněji - přestal se ho bát. První nalezené ohniště se datuje na dobu asi před 790 tisíci lety. A pro zajímavost – jedny z nejstarších ohnišť v Evropě se našly i u nás v Brně na Stránské skále a pak v Přízleticích u Prahy. Sám oheň ještě neuměl rozdělat, ale již ho dokázal udržovat a využít zejména pro vlastní ohřev a ochranu před dravci. Pravděpodobně ale ještě nevařil, tedy naučil se to až později. 

Mluvit ještě nedokázal, i když už asi uměl hláskovat. Ale spíše ještě stále vydával jenom jakési zvuky a jeho komunikací byla hlavně mimika a gestikulace. Byli také asi první praví "lovci a sběrači". Je tím míněno zejména rovnostářství v rozdělování potravy a kočování za potravou z míst, kde se již zdroje vyčerpaly. Za potravou dokázal ujít denně i padesát kilometrů. Sběr stále převažuje nad lovem a nejde již jen o ovoce, kořínky a ořechy, ale i hmyz, mlže, plže a už i med.

Velikostí byli asi jako dnes my, ale štíhlejší. Při výšce 145 až 180 cm vážili mezi 40 až 80 kg. Objem mozkovny už se také vyšplhal až na 1200 kubíků, což je úroveň dnešního čtyřletého dítěte. Ještě bychom mohli vyjmenovat nízké čelo, vystouplé lícní kosti a mohutné čelisti. Pokračuje úbytek ochlupení a zvyšuje se činnost potních žláz. Žil už v chráněných místech – pod převisy skal, v jeskyních a později si už dokázal postavit jednoduché příbytky z větví.

A nejenže chodil jako člověk, ale naučil se již i běhat. A to dokonce až tak, že prý dokázal uštvat zajíce. Ne tedy že by ho přímo uhnal, ale prostě pořád za ním běžel a počkal na chvilku, kdy mu zajíc chce udělat kličku. To se prý pozná podle toho, že těsně před tím sklopí uši. No a v ten moment pak po něm lovec skočí. Buď se trefí na tu správnou stranu kam ten zajíc tu kličku opravdu udělá, no a když ne, tak se nic neděje. Zajíc totiž místo toho aby utíkal dál, tak se po chvilce zastaví a čeká. Lovec se tak za ním může pustit zas a celé se to opakuje až se prostě trefí ta správná strana. 

Původem je Homo erectus tedy z Afriky. Snad nejznámější naleziště těchto našich praprapředků je údolí Olduvaj v Tanzánii. Je to jakoby rokle asi sto metrů hluboká a přes 40 km dlouhá. Tehdy tam bylo i jezero a okolo bujná vegetace, takže velice příhodné místo pro přežívání. Tam se našli všichni ti naši ranní předkové.

A nedaleko odtud, v Ileretu, se také našly nejstarší otisky lidských chodidel. Lidské stopy. A těch stop tam bylo celkem 99. Tady dole je jedna z nich, patří Erectovi a je stará jeden a půl milionu let. 

Jak již bylo naznačeno, Homo Erectus byl také už velký "cestovatel". Prakticky hned po svém vzniku, možná dokonce ještě jako Ergaster, se některé jeho tlupy dostaly nejprve do té již zmiňované Izraele a pak dál do Gruzie. 

Svědčí o tom alespoň celkem nedávný nález v gruzínské Dmanisi. Jedná se o dost rozsáhlé pozůstatky lidí, kterým dali vědci název Homo georgicus – člověk gruzínský. Je starý asi 1,8 milionů let, tedy vrstevník H. ergastra i H. erecta a i výškou 1,3 až 1,5 m se jim podobal. A používali stejné kamenné nástroje – sekáče, škrabadla – které patří do technologie z oblasti Olduvaj, působiště jeho předchůdců. A myslím, že se také geneticky postaral o vývoj jeho následovníků i v Evropě…

A také se podle jednoho nálezu usuzuje, že se dokonce staral o nemocné a nemohoucí členy tlupy. Byli by to tak první hominidi, o které bylo takto pečováno. 

A pak se Erectus šířil ještě dál. Trvalo to sice ještě několik set tisíc let, ale dostal se až do Číny a dokonce i na Jávu, která tehdy ještě byla propojena s pevninou.

V těch nových místech pak ten Homo erectus již dostával nová jména, a to podle toho, kde se našel. A bylo toho hodně. Třeba v Číně je jeden z nich Člověk pekingský, na Jávě zase třeba Člověk trinilský, ale je tu i Člověk floreský, a to podle jednoho indonéského ostrova Flores. Tam se našly pozůstatky jednoho zvláštního kmene, jehož přímí předkové byli rovněž Homo erectus, ale tento kmen tam žil ještě asi před 12.000 lety. Přebýval tam na tom ostrově zcela izolovaně a sám a jakoby zapomnělvyhynout. Asi se již na nich projevovala degenerace – byli pouze metr vysocí a pro jejich zvláštní vzhled dostali také přezdívku podle hrdinů slavného románu pana Tolkiena – hobit.

Tady tyto asijské větve však převážně časem vyhynuly a s přímým vývojem nás moderních lidí asi nemají nic společného. Ale nějaké skupinky přece jen přežily a o mnoho set tisíc let později se vmísily k lidem z dalších migračních vln a dali tak základ dnešní mongoloidní rase.

Dalším z vývojových typů našeho erecta, je ještě Homo antecessor – "člověk předchůdce".Toho tak vědci nazvali asi před 1,2 miliony let a je to asi první druh, který se dostal do Evropy, a to nejspíš ze severní Afriky přes Gibraltar a usadil se zejména ve Španělsku a Anglii. Ten už nám byl také hodně podobný. Výškou asi jako my, ale statnější a svalnatější. Objem mozkovny asi 1100 cm3. O něm se uvažuje jako o jednom z našich možných přímých předků, avšak podle posledních studií spíše převládá názor, že tvoří buď slepou vývojovou větev anebo pravděpodobněji později splynul s dalším evropským příchozím – Homo heidelbergem. 

Další vývojové druhy - člověk Heidelbegrský a Rhodéský

Ale jinak Homo erectus zůstával i nadále v Africe a zde se z něj také vyvinul další vývojový druh – onen Homo heidelbergensis, a i ten se velice rychle rozšířil do Evropy a tam pak bylo jeho hlavní působiště. Někteří badatelé dokonce do Evropy umísťují i jeho původ, ale většina se jich přiklání k africké verzi, konkrétně k Etiopii, kde je jeho významné naleziště. Nicméně jeho název je odvozen z jednoho německého nálezu, a to podle university v Heidelbergu, kde byl v roce 1908 poprvé popsán.

Objevil se asi před 700 000 lety a byl rozptýlen v celé východní a jižní Africe (Etiopie, Namibie, jižní Afrika), stejně jako v Evropě (Španělsko, Itálie, Francie, Anglie, Německo, Maďarsko, Řecko) a je již opravdu považován za jednoho z kandidátů na posledního přímého předchůdce našeho druhu Homo sapiens. Ale až tak jednoduché to nebude…

Už byl opět vyvinutější a měl dokonalejší nástroje i chování. Výškou i váhou o chlup méně než dnes my, ale někteří jedinci v jižní Africe byli opravdu obři. Měřili i přes 2,13 metru a vážili přes metrák. A byl to první druh Homo, který už pohřbíval své mrtvé a dokonce jim dával pohřební dary. Rovněž už používal primitivní druh řeči. Sice ještě žádná sláva, ale už i tím se odlišoval od svých předchůdců. 

Později dokonce vyráběl i perfektně vyvážené oštěpy, kterými šlo házet na velké vzdálenosti. Oštěpy a různá kopí sice byly známy již mnohem dříve, ale používaly se jen jako bodné zbraně, házet s nimi dřívější lidé ještě neuměli. Byl to tedy aktivní a schopný lovec, ale jeho potrava byla z 80 % rostlinného původu. A pravděpodobně už ji uměl i tepelně upravovat. Objevila se tak první vařená jídla.

A již si dokázal postavit jednoduchá obydlí z větví a potažené kůží. A v něm ohniště. Jedno z nejstarších – asi 380 tisíc let - se nalezlo ve Francii. 

Tím druhým kandidátem na přímého předka našeho druhu Homo sapiens, je Homo rhodesiensis. Jeho působiště byla výhradně Afrika. Tam se vyvinul a tam také zůstal. Jeho nejstarší nález je rovněž z Etiopie, z doby asi před 640 tisíci lety, ale jeho úplně první nález je z Rhodesie a odtud má své jméno. Ta Rhodesie se sice dnes již jmenuje Zambie, ale název mu zůstal.

A vědci stále bádají, kam tohoto rhodéského člověka zařadit. Někteří říkají, a je jich asi většina, že se vyvinul asi velice záhy z čerstvě vzniklého Heidelberga, něco jako jeho poddruh. Další část říká, že pochází už od Erecta a pak jsou tady ještě další, kteří jeho vznik posouvají až k Ergastrovi. Ty přechodové hranice mezi všemi těmito vývojovými typy jsou opravdu velice malé. V každém případě platí jednoduchá poučka, "co byl Heidelberg v Evropě, to byl Rhodéský člověk v Africe".

Krom svého stálého působiště v oblasti Olduvaj, se Člověk rhodéský dostal také až na samý africký jih. Vlastně obýval celý východ Afriky od Etiopie, až po jižní cípy kontinentu.

Vzhledově se nám už zase trochu přiblížil a víceméně pro něj platí totéž co pro dříve uvedeného Heidelberga. Ale uvedu u něj jednu malou zajímavost – na jednom jeho nálezu se v jeho zubech našel první zubní kaz. A hned v deseti zubech. Je to poprvé co se něco takového u hominidů objevilo a stalo se tak asi před dvěma sty tisíci lety. 

Proč se zatím vědci zdráhají označit Člověka rhodéského za našeho přímého předka, je patrně nedostatek jeho nálezů z období mezi 400 až 260 tisíci lety. Právě ke konci tohoto období totiž začíná vznikat náš Homo sapiens a vědci nemají možnost porovnání odpovídajících fosilií. Nicméně ty názory se upřesňují doslova s každým novým objevem.

Abychom se v tom neztratili, dávám vedle malé schémátko. Je to vývoj od Australopitéka k našemu rodu Sapiens. Ta vývojová linka je zprvu jednoduchá, ale od Erecta jsou pak ony dvě varianty. První – zatím většinová - vede přes Heidelberga a jeho africkou populaci a ta druhá přes Člověka rhodéského. I když je na tomto schémátku zvýrazněna první možnost, nebudu překvapený, pokud se časem ukáže pravdivější "rhodéská varianta". Osobně se mi zdá logičtější, ale nelze vyloučit dokonce ani třetí možnost - přímo od Erecta…

Dalibor Šrámek, únor 2026  

následuje kapitola "Homo sapiens" - jejich vývoj, a rozšiřování do celého světa, mapy postupného osídlování