Rodokmen Přemyslovců 

v příbězích a osudech

Povídání o našich nejstarších panovnících zakončíme rodokmenem našeho prvního vládnoucího rodu Přemyslovců. V tomto grafickém podání však nebude pouze sled jednotlivých knížat, ale jsou zde uvedeni všichni známí potomci, vládnoucí i nevládnoucí. V textu pak padne i zmínka o jejich dětech, manželkách, či milenkách.

Období r. 852 – 1034, počátky rodu

Bořivoj a Ludmila – (vláda 872 - 890), první z rodu

O našem prvním, skutečně doloženým panovníkovi Bořivojovi jsme se zmiňovali již v předchozí kapitole "Legenda. Legenda?". Jen zopakujme, že jeho původ klasickou cestou od Přemysla Oráče a sedmero mýtických knížat je často zpochybňován a je připisován když už ne rovnou přímo, tak alespoň nějakou příbuzenskou cestou od moravských Mojmírovců. Rovněž je zcela reálně zvažována možnost jeho původu od některého z potomků franského kupce Sáma.

Bořivoj je považován za historicky prvního doloženého Přemyslovce – panovníka rodu, který později ovládl celou zemi. Není však úplně jisté, kdy přesně vládl – odhady kladou jeho působení zhruba do let 870–890, někdy i dříve.

Jeho manželka Ludmila, později svatá, byla pravděpodobně urozeného rodu, nejspíš ze středních nebo severních Čech a spolu tvořili první křesťanský vladařský pár v českých zemích. To "křesťanský" je důležité, protože křest hrál zásadní roli v tehdejší diplomacii i legitimizaci moci.

Křest na Moravě – neklid doma

Podle Kristiánovy legendy byli Bořivoj a Ludmila pokřtěni na dvoře moravského knížete Svatopluka I., tedy v centru Velké Moravy. V té době byla Velká Morava centrem misijního působení, měla své vlastní biskupství a kulturně i politicky dominovala střední Evropě. Křtil je sám arcibiskup Metoděj.

Po návratu do Čech ale Bořivoj narazil. Křesťanství tehdy nebylo v Čechách příliš populární. Místní šlechta a starší rodová elita vyznávala tradiční pohanství a nové náboženství přijímala s nedůvěrou anebo rovnou s odporem. Výsledkem bylo povstání proti Bořivojovi, který musel na čas uprchnout zpět na Moravu, kde mu poskytl azyl právě Svatopluk.

Strojmír – stínový kníže nebo náhradník?

Bořivoje nakrátko nahradil jakýsi Strojmír, o kterém se toho moc neví, a ani se neví, kdo to vlastně byl. Možná zástupce tradiční pohanské elity, který využil odpor proti křesťanství nebo jen legenda zkompilovaná z různých tradic, kterou kronikáři dosadili jako "narušitele" vládního pořádku. Vlastně se ani neví, jestli to byl kníže nebo jen samozvanec.

Každopádně Svatopluk z Moravy vojensky zakročil, Bořivoje znovu dosadil na trůn a současně tím stvrdil i svoji moravskou nadvládu nad Čechami. Bořivoj tak vládl dále a tentokrát už pevněji, zřejmě i s podporou některých kmenových elit. Jeho návrat z Moravy tak znamená nejen osobní vítězství, ale i obrat k novému typu moci: vládce není jen vojenský náčelník, ale kníže s posvěcením církve a s představou trvalého státu.

Co tehdy znamenaly "Čechy"?

V 9. století "Čechy" neznamenaly český stát v dnešním smyslu slova. Šlo spíš o seskupení kmenových oblastí, volně spojených jazykem, kulturou a částečně i obchodem. Nejvýznamnějšími z těchto kmenů byli Čechové (pravděpodobně oblast kolem Prahy – tedy dnešní střední Čechy) a Lučané (severozápadní Čechy).

Když přišli první Slované do dnešních Čech, rozhodně nebyl žádný "český stát" ani "kmen Čechů". Byla to spíš rodová uskupení, nebo samostatné vesnice, někde snad i menší kmenová společenství, která obývala zejména Polabí, Poohří, Plzeňsko nebo střední Moravu.

Teprve pak přišel někdo, kdo tato uskupení začal spojovat a tak vznikla kmenová společenství a někde ve středních Čechách se začal formovat kmen Čechů. To bylo ještě před Bořivojem, někdy v 8.–9. století. A právě kmen Čechů (je to kmenové označení, ne národ ve smyslu pozdějšího českého státu) postupně získává převahu.

A možná ten někdo, který si získal prestiž sjednocením okolních rodů a zejména vzpomínka na něj pak mohla v ústní tradici přerůst v legendu o "otci zakladateli". Kosmas pak tuto starou tradici jen literárně zpracoval a doplnil klasickým biblicko-antickým rámcem (exodus, hora Říp, země zaslíbená…).

Přemyslovci a sjednocování z mocenského středu

Bořivoj, který žil v druhé polovině 9. století, vstupuje na scénu jako už poměrně mocný "kníže Čechů", tedy vůdce kmenového svazu, který měl jádro někde v oblasti Levého Hradce a později Prahy. Je důležité si ale uvědomit, že ještě nevládl celému území dnešních Čech. Měl vliv na střední Čechy a možná některé okolní kmeny, ale Lučané, Zličané nebo lidé v jižních Čechách ještě "přemyslovskou říši" netvořili.

Bořivoj tedy nebyl přímo "zakladatel Čech", byl spíš první, kdo tuto kmenovou strukturu začal spojovat do skutečné státní organizace. Teprve jeho potomci pak postupně vytvořili jeden z nejstabilnějších raně středověkých států ve střední Evropě.

Spytihněv I. – (vládl 894 - 915), první velký krok ke sjednocení

Když Bořivoj zemřel (zřejmě kolem roku 890), jeho synové byli ještě mladí, a tak možná nějaký čas vládl poručník nebo moravský protektor. Prvním skutečně vládnoucím synem byl Spytihněv I. (vládl cca 894–915). Právě on přenesl centrum moci na Pražský hrad, čímž začal Praze budovat postavení, které si udrží dalších tisíc let.

Jeho vláda byla pevnější a pravděpodobně i úspěšná ve sjednocování dalších kmenů. Mluvíme tedy nejen o "Čechách" v užším slova smyslu, ale o postupném rozšiřování vlivu Přemyslovců do dalších oblastí – na sever, západ i jih.

O jeho manželství toho moc nevíme. Manželka zůstala neznámá a i jejich manželství zůstalo bez potomků.

Vratislav I. – (vládl 915 - 921), táta svatého Václava

Po Spytihněvově smrti se vlády ujal jeho mladší bratr Vratislav I. (cca 915–921). Možná nebyl tak výrazný jako jeho předchůdce, ale měl dvě zásadní zásluhy - zplodil Václava a Boleslava, čímž zajistil pokračování rodu a vzal si za manželku Drahomíru, která sehrála výraznou roli v příběhu jejich dětí.

Jeho smrt roku 921 nastartovala jedno z nejdramatičtějších období raných dějin – spor mezi jeho manželkou Drahomírou a jeho matkou sv. Ludmilou, která měla vychovávat mladého Václava.

Ludmila vs. Drahomíra – rodinná tragédie

A tady dochází k prvnímu přemyslovskému dramatu. Drahomíra, jako regentka, se střetla se svou tchyní Ludmilou, která měla blíž k církvi a možná i k německému vlivu. Drahomíra měla blíže k pohanskému tradičnímu smýšlení a nechtěla nechat výchovu svého syna v rukou ženy, která "příliš poslouchala mnichy".

Ať už to byl spor o moc, ideologii, nebo osobní nevraživost, výsledek byl tragický - roku 921 byla Ludmila uškrcena na hradišti Tetín, údajně na rozkaz Drahomíry.

Zároveň tím ale Ludmila vstoupila do dějin jako první česká světice – mučednice za víru, která se později stane oporou dynastického kultu Přemyslovců. Její kult přinesl rodu duchovní legitimitu a prestiž v celé křesťanské Evropě.

Václav – (vládl 921 - 935), svatý i politik

Jeho postava je opředená legendami, ale víme, že šlo o mladého, vzdělaného panovníka, vychovaného v duchu křesťanství, s orientací na západní říši.

Václav pokračoval v křesťanské politice, podporoval církev, stavěl kostely a snažil se o mírové vztahy se sousedy – konkrétně s Jindřichem Ptáčníkem, východofranským králem. A právě zde nastává známý bod zlomu - Václav chtěl udržet mír a zavázal se platit daně (tribut) franskému králi. Toto však někteří šlechtici považovali za slabost a z tohoto napětí vzešel bratrovražedný čin, do kterého byl nějak "namočen" i jeho bratr Boleslav.

Tragédie se proměnila v legendu – ještě za Boleslavova života se začíná budovat jeho kult, Václav se stává svatým ochráncem země české a Přemyslovci z něj udělají základ své moci.

K zamyšlení je ale výklad některých Václavových životních etap, kdy je v rozporu právě onen zažitý výklad a historická fakta.

Kníže Václav je zpravidla vyzdvihován jako vynikající státník, který se zasloužil o vznik české státnosti a upřednostňoval diplomacii před válečnými střety. To poslední je sice pravda, ale nějakých mimořádných státnických činů v jeho biografii moc nenajdeme. Spíše se vyzdvihuje jeho vysoká zbožnost a traduje se, že vážně uvažoval o mnišské kariéře.

Také byl pravděpodobně ženatý nebo alespoň v nějakém blízkém vztahu s blíže neznámou ženou, se kterou měl mít syna Zbraslava. A i zde se projevila jeho mírumilovnost a cit pro odpouštění, když tuto svoji manželku přistihl při nevěře s jedním ze svých služebníků. Místo očekávaného trestu, oba provinilce na místě oddal. O Zbraslavovi však dále nevíme nic a spíš se předpokládá, že je to pouze postava do legendy. Každopádně, pokud existoval, zemřel ještě před rokem 935.

Pravděpodobně se též pokoušel o sjednocení českých kmenů v jeden státní celek a i za tímto účelem vybudoval silnou armádu. A právě na toto později navázal jeho bratr Boleslav I.

Boleslav I. Ukrutný – (vládl 935 - 972), Ukrutný?

Boleslav byl Václavův pravý opak. Jestliže byl Václav symbolem zbožnosti, křesťanské pokory a smíru, Boleslav představoval sílu, politický realismus a rozhodnost. Václav byl duchovním zakladatelem české státnosti – tím, kdo vnesl křesťanské hodnoty do rodícího se knížectví a zasadil se o spojení s Evropou, zejména se Svatou říší římskou.

Boleslav, paradoxně viník jeho smrti, se stal tím, kdo na tomto základě vystavěl skutečně silný stát – upevnil moc Přemyslovců, rozšířil území, zavedl mincea zakládáním četných hradisek po celém ovládaném území položil základymístní správy.

Za jeho vlády se v Čechách poprvé objevují kamenné stavby, a to nejen jako symboly víry, ale také jako výraz moci, která potřebuje trvalé základy. Vlastně můžeme říci, že jeho kamenné stavby byly předzvěstí stabilního státu, který buduje něco, co přetrvá.

Jeho vláda trvala 37 let – nejdéle ze všech Přemyslovců - a zanechal po sobě silný a všeobecně respektovaný stát. Nebýt jeho nálepky bratrovraha, mohlo by být jeho přízvisko nikoliv Ukrutný, ale Veliký.

S tou jeho nálepkou je to však také takové všelijaké. My máme ze škol zafixovaný přímý podíl Boleslava na Václavově smrti. Pověst o zavraždění sv. Václava však pochází hlavně z legend a pozdější Kosmovy kroniky (12. století), která však v tomto směru byla hodně jednostranně pojatá. Moderní historici upozorňují, že Václav mohl zemřít víceméně nešťastnou shodou okolností, nebo v politickém střetu, který byl tehdy vcelku běžný (např. boj o moc uvnitř rodu), ale také může jít o jakousi symbolickou konstrukci, která měla ospravedlnit pozdější svatořečení a vyzdvihnout moudrost a svatost Václava. Jak to tehdy opravdu bylo se již možná nedozvíme, ale zkusme se na to podívat jinak…

Doubravka a Mlada – dvě dcery, které pozvedly prestiž české státnosti

Boleslav měl krom svého mužského následovníka (Boleslav II.) také dvě dcery. Starší Doubravku a pak ještě Mladu. Obě dvě přinesly do tehdejšího politického dění víru, kulturu a zejména diplomacii a významným způsobem se tak zapsaly do historie.

Doubravka se stala manželkou prvního polského knížete Měška I. a právě ona sehrála klíčovou roli při křtu Polska. Nebyla jen manželkou – byla misionářkou, vychovatelkou a svojí diplomacií dokázala urovnávat spory. Její potomci pak vládli Polsku dalších pět století, ale i poté se její další potomci dostali do dalších evropských vládnoucí rodů a v některých jsou zde zastoupeni až do současnosti. Více si k tomu ještě řekneme v chystané další kapitole "Přemyslovny na evropských trůnech".

Diplomatické schopnosti a křesťanské zázemí Mlady zase využil Boleslav k jiným účelům a poslal ji do Říma k papeži vyjednat u něj možnost zřídit v Praze pro Čechy vlastní biskupství. Mise se podařila a Mlada tak založila pražské biskupství včetně prvního ženského kláštera a tím byly položeny základy církevní správy v Čechách.

A právě zde je potřeba se ptát, zda by toto všechno bylo možné, kdyby na Boleslavovi lpěl takový hřích.

Zavraždit bratra, navíc světce, by byl nejen těžký hřích, ale i politicky problematický čin, zejména pro dynastii, která se snaží proniknout mezi křesťanské státy. Pokud by Boleslav skutečně byl veřejně považován za bratrovraha, je nepravděpodobné, že by papež přijal jeho vyslankyni Mladu a udělil jí souhlas k založení pražského biskupství (r. 973).

Boleslavův následník, Boleslav II., měl tři syny – Boleslav III., Jaromír, Oldřich - a byl to celkem "povedený" trojlístek.

Boleslav III. – (vládl 992 – 1002, 1003), tyran, který si pod sebou podřezal větev

Po silných panovnících Boleslav I. a II. nastoupil Boleslav III. Ryšavý a byla to katastrofa. Krutý k vlastní rodině, brutální ke šlechtě. Místo vlády budil děs a odpor, až ho vlastní lidé vyhnali, císař mu odňal knížectví a uvrhl ho do německého vězení, kde dožil v zapomnění.

Jaromír – (vládl 1004 – 1012, 1034), kníže, který přežil všechno (kromě latríny)

Jaromír byl asi ve špatný čas na špatném místě – mezi bratry, kteří se chtěli zbavit jeden druhého. Nejprve ho vykastroval Boleslav III., později ho oslepil Oldřich, a když už se zdálo, že se může stát moudrým a uznávaným knížetem, předal moc svému synovci Břetislavovi a krátce nato přišel jeho konec: vražda na latríně. Smutnější o to, že už byl mocensky zcela mimo hru a už vůbec o nic nešlo.
Dojemná a zároveň temná postava, smutný a nešťastný osud.

Oldřich – (vládl 1253–1278), muž, který zachránil Moravu (a unesl Boženu)

Oldřich byl ze všech tří bratrů ten nejpraktičtější a nejúspěšnější. Měl sílu, rozhodnost i smysl pro symboliku. Pochopil, že záchrana Moravy znamená zachování celistvosti státu a tak ji kolem roku 1019 vojensky připojil zpět. To mu zajistilo podporu nejen doma, ale i v říši.

Nejvíc ho ale proslavila Božena.

Podle legendy to byla prostá dívka z lidu, kterou si Oldřich vyhlédl u studánky. Ta sice už byla provdaná za muže jménem Křesina, přesto si ji Oldřich "přisvojil". To "přisvojení" nebylo na tehdejší dobu sice nijak výjimečné, ale zas tak úplně košer to také nebylo.

Panovník si někdy mohl dovolit více než jiní, ale zde možná narazil. Předchozí manželka, německá šlechtična Juta, podle některých pramenů zuřila, ale podle jiných to bylo dokonce její rozhodnutí, protože Oldřich s ní neměl dědice.

Božena mu porodila syna – Břetislava. Jenže z právního hlediska to byl problém - Božena nebyla manželka, ale pouze "přítelkyně" a Břetislav byl považován za nelegitimního. Proto se Oldřich pokusil zpětně vztah zlegalizovat, ale s nejasným výsledkem. Břetislav se však projevil jako mimořádně schopný muž a říše ho nakonec přijala. Nebylo to hned, ale díky svým prokázaným schopnostem byl po čase nakonec uznán jako knížecí nástupce.

Období r. 1034 – 1140, vzestup rodu

Břetislav I. – (vládl 1034 - 1055), nemanželský syn, únosce nevěsty a budovatel zákona

Byl to tvrdý, ale schopný vládce. Získal zpět Slezsko, vytlačil Poláky z Moravy a dokázal říši správně zorganizovat. Zavedl slavný Břetislavův zákoník, který upravoval nejen církevní záležitosti, ale i pohřební rituály a rodinný život.

Aby zamezil mocenským půtkám mezi syny, připravil stařešinský systém – myšlenku, že nejstarší v rodě vládne. Představa to byla sice moudrá, ale v praxi vedla k dlouhým hádkám mezi bratry a bratranci.

Jako syn knížete a prosté dívky, která nebyla právoplatnou manželkou, z něj právně učinilo "nelegitimního potomka" a to bylo v době, kdy urozenost a dědičné právo měly zásadní váhu, nemalou komplikací. A právě to Břetislava celý život motivovalo dokázat, že si trůn zaslouží.

A opravdu – dokázal toho jako málokdo. Vůlí, silou i činy si vydobyl respekt u šlechty, císaře i církve. Málokterý Přemyslovec měl takové renomé jako on, ačkoli se mu nikdy nepodařilo získat královskou korunu. Možná právě proto ho pozdější kronikáři přezdívali "český Achilles."

Jitka a únos z kláštera

Slavná je jeho mladická výprava do Bavorska, kde unesl Jitku ze Schweinfurtu, dceru významného německého hraběte. Podle legendy to byla tajná akce, údajně z kláštera, kde Jitka žila – snad jako řeholnice, snad jako výchovně vychovávaná šlechtična.

Ale možná to nebyl jen dobrodružný čin zamilovaného mladíka, ale mohlo jít i o mocenský kalkul. Pro Břetislava jako syna z neplného svazku by bylo uzavření sňatku s dívkou takového rodu vstupenkou do vyšší politiky a pojistkou legitimity.

Co na to říkala Jitka zůstává záhadou. Pravděpodobně nebyla unesena proti své vůli – sňatek proběhl a žádné známky odporu se nedochovaly. Spíš se zdá, že šlo o předem domluvenou akci a možná i s formálním souhlasem její rodiny.

Zajímavostí ale je, že ačkoliv Břetislav Jitku unesl už v roce 1020 a v době únosu jim oběma bylo kolem osmnácti let, první děti se narodily až o více než deset let později. To vedlo k úvahám, že buď došlo ke zpoždění sňatku nebo k jiným komplikacím. Možná se únos opravdu neobešel bez následků a musel se řešit jako diplomatický skandál, možná se čekalo na církevní povolení, ale mohly to být i různé praktické důvody.

Každopádně se zdá, že jejich manželství bylo podle všech indicií harmonické a plné vzájemného respektu, a Jitka, jako silná, kultivovaná a politicky schopná žena, měla později i velký vliv u dvora. Stala se váženou vévodkyní a matkou budoucích panovníků. Zemřela v roce 1058 a svého manžela přežila o tři roky.

Přemyslovci po Břetislavovi – (vlády 1055 - 1140), bouřlivé, ale úspěšné období

Břetislav I. zanechal nejen silný stát, ale i početné potomstvo. Se svou ženou Jitkou měl pět synů, z nichž tři se postupně stali českými knížaty, další zastával významnou církevní roli jako olomoucký biskup a poslední panoval na Moravě. Každý z těchto synů přistupoval k vládnutí trochu jinak – někdo silou, jiný diplomacií, někdo se klonil více k papeži, jiný k císaři.

Celkově však můžeme říct, že jejich vláda byla úspěšná – upevnili prestiž českého státu, a to i přes časté soupeření uvnitř rodu. A právě to soupeření bylo problémem – synů bylo více než dostupných trůnů. A jejich politické ambice nešlo jen tak odbýt.

A tak vznikl nový model – údělný systém. Mladší synové dostávali do správy části Moravy – Znojemsko, Brněnsko, Olomoucko – kde vládli jako samostatní knížata, ale byli podřízeni pražskému vládci. Tyto oblasti se postupně staly základem markrabství moravského. Bylo to kompromisní řešení – stabilizovalo rod, ale zároveň položilo základy pro pozdější spory mezi "Čechy" a "Moravou".

A právě tito mladší synové zakládali nové vedlejší větve přemyslovské dynastie. V dalších generacích se pak moc dál předávala nejen mezi bratry a potomky z hlavní vládnoucí linie, ale i mezi těmi různými synovci a bratranci. Většinou však šlo o relativně krátkodobé vládnutí s častým střídáním moci, převážně však také z důvodů brzkých úmrtí panovníků.

Z vedlejších větví je dobré připomenout zejména linii Břetislavova třetího syna Konráda, který sice krátce před svou smrtí rovněž usedl na knížecí stolec, ale také, že z jeho potomků vzešla další z Přemysloven, Helena Znojemská. I ta posílila jejich řady mezi polskými kněžnami, ale její linie již zůstala v Polsku. O dvě století později pak z ní vyšla nám známá Alžběta Pomořanská, která se do naší vládnoucí linie vrátila jako čtvrtá manželka našeho Otce vlasti - Karla IV. Spolu pak dali světu dalšího pokračovatele rodu - Zikmunda Lucemburského.

Ale vraťme se zase zpátky… 

Trochu oživení do naší politické scény této generace přinesla korunovace Vratislava II. v roce 1085, kterou si vysloužil za podporu tehdejšího císaře.

A jen tak pro zajímavost je tu také malá "výměna manželek" – Vratislavovou druhou ženou se stala Svatava, dcera polského knížete Kazimíra I. z piastovské větve naší Doubravky. Vratislav mu to posléze oplatil, a Kazimírovu synovi dal za manželku zase svoji dceru z prvního manželství Juditu, která tak rovněž posílila roli přemyslovských žen v polské vládnoucí dynastii.

Až s příchodem Vladislava II., který také dostal královskou korunu, se opět český stát dostal do evropského popředí.

Období r. 1140 – 1253, královský rod

Vladislav II. - (1110–1174, vládl 1140–1172),  král a majitel lva

Pokud byl Vratislav II. první český král (byť jen doživotně), Vladislav II. byl prvním českým králem, který se do dějin zapsal svou mezinárodní vojenskou angažovaností.

Začal jako kníže v neklidné době – musel čelit několika povstáním a hlavně neustálému vnitřnímu soupeření o moc. 

Ale Vladislav byl pragmatik. Uměl vyčkat a spojit se s těmi, kdo se právě hodili – nejvíce s římským císařem Fridrichem Barbarossou. A právě za pomoc při obléhání a dobytí Milána v roce 1158 mu Fridrich na oplátku udělil královskou korunu a erb s jednoocasým lvem. Český panovník tak opět stanul mezi evropskými králi – i když i tato koruna byla také jen doživotní a Vladislavův syn ji po jeho smrti nezískal až tak automaticky.

Vladislav byl také budovatel – za jeho vlády začal růst Strahovský klášter a kamenný Juditin most přes Vltavu - předchůdce dnešního Karlova mostu.

Ke konci života se Vladislav sám vzdal trůnu a odešel do ústraní – gesto, které mezi Přemyslovci nebývalo obvyklé. Možná cítil, že naplnil svou úlohu: povýšil české země mezi království, zapsal je do evropského společenství a připravil půdu pro další vzestup.

I v další generaci pokračovalo opět poměrně časté střídáni moci, ale zde šlo hlavně o politické machinace zvenčí. Z jeho pěti synů se královské koruny dočkali hned tři, z toho Bedřich a Přemysl Otakar I. dokonce opakovaně. Tito bratři však tentokrát drželi při sobě a k mocenskému soupeření rozhodně nedošlo. Toho se dočkali spíše od svých bratranců, v součinnosti s císařskými zásahy.

Další Vladislavův syn se stal arcibiskupem a dalšího – Svatopluka – Vladislav pro jeho agresívní chování, při kterém dokonce napadl nožem královu manželku Juditu, vyhnal ze země, kde o něco později zemřel.

V této generaci založil vedlejší větev pouze nejstarší Bedřich s šesti potomky, ale po meči z nich nezůstal nikdo a vlastně tuto větev udržela pouze nejmladší dcera Ludmila, zato však dokonale a s grácií. Provdala se sice "jen" za bavorského vévodu, ale jejich linie se stala základem pro windsorskou linku současných vládců britského království a též pro rod Spencerů dřívější princezny Diany.

Přemysl Otakar I. - (vládl 1197–1230, král od 1198), králem natrvalo

Přemysl Otakar I. je klíčovou postavou, která definitivně upevnila královský titul pro český stát. V roce 1198 získal od císaře Filippo Švábského první dědičnou královskou korunu pro Přemyslovce, což bylo o něco později stvrzeno i tzv. Zlatou bulou sicilskou. Toto znamenalo zásadní posílení mezinárodního postavení země. Přemysl byl zkušený diplomat, který dokázal obratně manévrovat mezi římskou říší, papežem a sousedy. Za jeho vlády začala silně růst moc a prestiž českého království.

Zapuzená manželka a zapomenutý princ: Adléta a Vratislav

Jeho první manželka byla Adléta Míšeňská a spolu měli několik dětí, mimo jiné i nejstaršího syna jménem Vratislav. Vše nasvědčovalo tomu, že Vratislav jednou usedne na český trůn jako jeho dědic.

Jenže pak se věci zkomplikovaly.

V roce 1199, po dvacetiletém manželství Přemysl Adlétu zapudil a proč, to se tak úplně neví. Formálně to odůvodnil příbuzenským vztahem, že jsou si údajně příliš blízcí na to, aby mohli být manželé. Ale pravý důvod? Prý také přílišná smyslnost krále, ale asi v tom byla opět politika. Přemysl už tou dobou mířil výš a potřeboval posílit svou pozici i novým spojenectvím. A to našel v uherské princezně Konstancii, sestře uherského krále.

Zvláštní ovšem je, že společně s Adlétou vyhnal i jejich společného prvorozeného syna Vratislava. A toto již nebývalo obvyklé. K rozlukám manželů docházelo vždy, ale syn a natož jediný nástupce zůstával panovníkovi.

Adléta se ale nechtěla vzdát jen tak. O pomoc žádala papeže a snažila se dosáhnout toho, aby její manželství zůstalo uznáno a s ním i postavení jejího syna. Papežský soud se tím skutečně zabýval a Přemysl byl pod vážným církevním tlakem, situaci ale nakonec ustál. Sňatek s Konstancií upevnil jeho moc a když Adléta v roce 1211 zemřela, byl spor definitivně uzavřen.

Vratislav, původně první v pořadí, tímto krokem vypadl z hry o trůn. Víc se něm neví a jediná zmínka o něm je z roku 1225 kdesi v Německu, kdy mu bylo již 44 let.

Přemyslova zášť vůči Adlétě a Vratislavovi asi musela mít hodně hluboké kořeny. Když uvážíme, že v té době již měl přibližně 45 let a Vratislav byl tehdy jeho jediný nástupce, byl to od něj hodně velký risk. Ten mu sice vyšel a dlouho se zdálo, že je všechno v pohodě, ale z hlediska hodně vzdálené budoucnosti Přemyslovců, to byla možná osudová chyba…

Krásná královna Dagmar

S Adlétou měli ještě další tři dcery a tou nejstarší byla půvabná Markéta. Známá je rovněž jako Margaret nebo královna Dagmar Dánská. Bylo jí asi 18 let když si ji vyhlédli dánští sňatkoví vyjednavači a táta Přemysl dlouho neváhal. Markéta se stala královnou dánského krále Valdemara a téměř ihned si získala dánské poddané svou krásou a laskavostí. I manželství bylo šťastné, brzy přišel následník trůnu, ale při porodu druhého syna Markéta zemřela i s dítětem. Pro Dánsko to byla velká tragedie, ale na svoji královnu nezapomněli a dodnes je jednou z jejich nejvíce vzpomínaných královen. K završení všeho zlého, jejich první syn, následník dánského trůnu, zemřel ještě v mladém věku nešťastnou shodou okolností při lovu. 

Devět dětí s Konstancií

Se svojí druhou manželkou Konstancií Uherskou měl Přemysl ještě dalších devět (!) dětí – čtyři chlapce a pět děvčat.

Z těch děvčat si všimněme zejména Anny Lehnické. Mediálně ne příliš známá, ale spolu se svým manželem, polským knížetem Jindřichem II. stála u zrodu sjednoceného Polska a její potomci pak také u počátků jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů – Wettinů, z něhož pocházejí téměř všichni angličtí a severští panovníc, a to až do současnosti.

Další významnou dcerou je pak jedna z nejvýznamnějších Přemysloven celé dynastie – Anežka Přemyslovna. I ona se mohla stát kněžnou, dva pokusy však nevyšly a před třetím dala nakonec přednost duchovnímu životu a věnovala se zejména pomoci a péči o chudé a nemocné. Dnes ji známe jako Svatou Anežku Českou.

Mužští potomci ze svazku s Konstancií tedy byli čtyři a zajímavé je, že hned prvorozeného syna s druhou manželkou pojmenoval stejně jako prvního syna z předchozího manželství – Vratislav. Ten však již po roce zemřel.

Předčasně, i když až v dospělosti, ale bez potomků zemřeli i dva další Přemyslovi synové a zbyl pouze následník trůnu Václav I.

Václav I. Jednooký - (vládl 1230 - 1253), silný neurotik

Asi trochu kontroverzní osobnost. Podlle některých slabý panovník a nemocný neurotik, trpící epilepsií, podle jiných prokazoval sílu a rozhodnost. Odolal nájezdům Mongolů a začal budovat obrannou síť hradů jako střediska opevnění proti nájezdům možných nepřátelů.

V jeho době se dostává do země také gotika a vše, co k tomu patří – rytířské turnaje, dvorní etika, umění a poezie. Sám měl v oblibě lov a při jednom z honů přišel o oko, což mu dalo přídomek Jednooký.

S manželkou Kunhutou měli celkem pět dětí, z toho dva syny. Nejstarší Vladislav však zemřel již ve dvaceti letech a tak jediným následníkem královského trůnu se stal Přemysl Otakar II., budoucí král železný a zlatý.

Jediným následníkem však byl nejen v rámci vlastní rodinné linie, ale i za celou přemyslovskou dynastii, a to je na tom to zvláštní. Ve Václavově generaci bylo v celé přemyslovské dynastii včetně všech vedlejších větví celkem devět mužských potomků, tedy dost na to, aby se vygenerovalo dostatek dalších dědiců. Stal se jim však pouze Přemysl, ostatní větve po mužské linii zanikly. Například Děpoltova větev měla celkem pět synů, do další generace nepřišel nikdo. Zčásti vlivem předčasných úmrtí, zčásti manželstvím bez potomků.

Pokračování rodu tedy zůstalo pouze na Přemyslovi Otakarovi II. Sice mu to vyšlo, ale pěkně si zahrával...

Období r. 1253 – 1306, vrchol a zánik

Přemysl Otakar II. - (vládl 1253–1278), král Železný a zlatý – úspěšný, ale možná až příliš

Přemysl Otakar II. je jedním z nejslavnějších Přemyslovců, známý svou vojenskou silou, územní expanzí a bohatstvím. Dokázal rozšířit české království na rakouské země, Štýrsko, Korutany a část Slovinska, čímž vytvořil mocnou středoevropskou říši. Byl silným panovníkem, který podporoval obchod i rozvoj měst. Jeho přezdívka "železný a zlatý" odráží jeho tvrdost i bohatství.

Přitom původně panovat vůbec neměl a měl předurčenou církevní dráhu. Na královský trůn byl připravován jeho starší bratr Vladislav, ten však nečekaně ve svých dvaceti letech zemřel, a tak řada přišla na Přemysla.

Bylo mu devatenáct let, když převzal vládu a začal dost rázně a tak trochu s "malou" pikanterií. Kvůli územním ziskům si vzal za manželku téměř již padesátiletou Markétu Babenberskou, vdovou po římském králi. Již od počátku muselo být jasné, že z tohoto svazku asi následník trůnu nevzejde, a taky že nevzešel. Údajně došlo na vzájemné obviňování kdo za to může - Markéta se hájila poukazováním na své dva syny z předchozího manželství a ze situace vinila Přemyslava. Nakonec mu tedy dala k dispozici svoji nejoblíbenější dvorní dámu, tehdy přibližně osmnáctiletou rakouskou šlechtičnu Anežku z Kuenringu na které měl dokázat svoji plodnost a skutečně, do roka přišel syn Mikuláš. 

Velká láska s Anežkou

Anežka prý byla pohledná, rusovlasá, snad kudrnatá a možná trochu oblejší, ale veselá a celkově oblíbená dívka. Nosila krátký, pážecí účes, kterému se říkalo "palceřík" a taková byla i její přezdívka. Byla to první česká oficiální královská milenka. S Přemyslem udržovala kontakt i nadále a povila mu ještě tři dcery. U té třetí však není úplně jisté, zda to bylo opravdu s Anežkou.

Přemysl se pak ze všech sil snažil dosáhnout u papeže legitimizace svých dětí. To se mu sice podařilo, ale v případě Mikuláše bez nároku na dědičný trůn. Král mu tak alespoň dal k dispozici opavské vévodství a tam později vznikla známá Opavská větev Přemyslovců.

Následovalo co muselo - rozvod s Markétou. Ta se odstěhovala zpátky do Rakous a Anežka ji následovala. Její odchod prý Přemysl nesl velice těžce – šlo tam pravděpodobně o velkou lásku a hluboká náklonnost byla pravděpodobně oboustranná. Loajalita ke své paní, se kterou se Anežka znala od malička, však převážila. Kdo ví, jak by se situace vyvíjela, kdyby papež legitimitu jejich dětí uznal...

Zlaté časy s Kunhutou  - a zánik

Přemysl si pak vyhlédl mladičkou Kunhutu z uherského královského dvora a spolu pak prý prožili spokojené a vcelku plodné manželství. Kunhuta prý byla velice krásná a temperamentní a Přemyslovi byla dokonalou manželkou a spoluvládkyní. Spolu měli dvě dcery a pak konečně budoucího následníka Václava II.

Přemysl Otakar II. tedy začal svou vládu jako schopný a ambiciózní panovník, který rozšiřoval české území a upevňoval moc. Jeho vojenské úspěchy a strategické zakládání měst z něj udělaly jednoho z nejmocnějších vladařů středověké Evropy.

Postupem času se ale zřejmě začal příliš spoléhat na vlastní sílu, a jeho sebevědomí a možná až arogance ho nakonec nejspíš přivedly k přecenění vlastních možností. Navíc se k tomu přidala obava okolních vládců z jeho příliš velkého vlivu, a to se mu stalo osudným. Nejprve přišel o císařskou korunu, poté ztratil některá území a nakonec přišel o život v osudné bitvě na Moravském poli v roce 1278.

Václav II. - (vládl 1278–1305) – vládce tří království

Po smrti Přemysla Otakara II. to malý Václav neměl tak úplně jednoduché. Stal se obětí politických intrik a jeho poručník Ota (manžel jeho tety Boženy České) ho odvlekl do Braniborska. Království bylo několik let bez skutečného panovníka a spravováno šlechtou. Teprve po pěti letech ho česká šlechta vykoupila a dosadila na trůn. V této nejisté době se po boku královny vdovy Kunhuty objevil mocný moravský šlechtic Záviš z Falkenštejna, který se nakonec stal i jejím partnerem. Jeho vliv na mladičkého krále byl značný – možná větší, než bylo žádoucí – a zanechal ve Václavově osobnosti i stylu vládnutí stopu opatrnosti, diplomatické obezřetnosti a zároveň nedůvěry k těm, kdo touží po moci.

Václav možná nevládl tak železnou rukou jako jeho otec, což mu u dávných historiků vysloužilo pověst spíše slabého vládce a poukazovali při tom na jeho slabší zdraví a některé nepříjemné fobie, ale současnost ho uznává jako jednoho z nejsilnějších českých králů. Díky šikovné diplomacii a vojenským schopnostem upevnil a rozšířil království. Získal polskou korunu a dočasně vládl také v Uhrách, čímž vytvořil rozsáhlou středoevropskou říši. Zaváděl reformy a podporoval těžbu stříbra, což výrazně zlepšilo ekonomiku země. Známá je i jeho podpora umění.
Bohužel, zemřel příliš brzo, na tuberkulózu, ve svých šestatřiceti letech v roce 1305.

Václav II. a Guta Habsburská – spojení Přemyslovců s Habsburky

Manželkou mu byla Guta Habsburská, dcera římského krále Rudolfa I. Habsburského. Sňatek mezi ní a českým králem Václavem II. byl tedy jasně politický - cílem bylo upevnit vztahy mezi Přemyslovci a Habsburky po bouřlivých časech předchozích vlád.

Novomanželé byli tehdy ještě velmi mladí – Guta měla teprve třináct let, Václav čtrnáct, a tak chvíli trvalo, než bylo manželství skutečně naplněno. To se stalo až o dva roky později a byla to opravdu láska.

Guta prý byla krásná, jemná a milá a zdá se, že měla klidnou a laskavou povahu, nepletla se do politiky a v českém prostředí se dobře adaptovala.

Vztah Václava a Guty bývá historiky označován za neobvykle harmonický – Václav se k ní choval s úctou a podle všeho ji měl opravdu rád. Krom jednoho případu z počátku jejich manželství (možná ještě kratce před) neexistují žádné zmínky o tom, že by udržoval i jiné vztahy, což u Přemyslovců rozhodně nebývalo pravidlem. Guta stála po jeho boku i v těžkých časech, například když Václav procházel duševními krizemi a melancholií.

Guta zemřela velmi mladá – v roce 1297, jen pár týdnů po korunovaci Václava II. a právě v době, kdy byla znovu těhotná. Bylo jí pouhých 25 let. Přesnou příčinu smrti neznáme, ale šlo patrně o komplikace při porodu.

Těch porodů však již měla za těch deset let funkčního manželství za sebou rovněž deset(!). Každý rok jedno dítě. Bohužel, polovina jich zemřela již v dětství a z chlapců se dožil dospělosti pouze Václav III., budoucí král a poslední Přemyslovec na trůně.

Nemanželský syn a neznámá Anežka

Ačkoliv bývá manželství Václava II. a Guty vnímáno jako výjimečně harmonické, historici se shodují, že někdy kolem roku 1290, patrně již v době jejich manželství, se Václavovi narodilo ještě nemanželské dítě. Chlapec dostal jméno Jan a později se stal olomouckým biskupem – známým jako Jan Volek. Matkou byla jistá Anežka, jejíž původ zůstává dodnes nejasný. Některé náznaky mluví o šlechtickém původu, jiné o dvořance nebo komoří – ale žádný pramen ji výslovně neidentifikuje. Jisté však je, že byla dostatečně významná na to, aby její syn mohl v budoucnu vystoupat na vysoký církevní post a být pohřben po boku Lucemburků ve svatovítské katedrále. Možná byla krásná, možná jen milá – ale Václav na ni zjevně nezapomněl.

Po smrti Guty Habsburské se Václav II. znovu oženil — jeho druhou manželkou se stala teprve čtrnáctiletá Eliška Rejčka, dcera polského krále Přemysla II, a později výrazná osobnost českého i moravského dvora. Rovněž tento sňatek byl motivován politicky a měl posílit nároky na polskou korunu. Manželství bylo zpočátku spíše formální, naplněno patrně až později, ale netrvalo dlouho. Ještě téhož roku, kdy k sobě manželé našli cestu, se Elišce narodila dcera a krátce na to Václav II. v roce 1305 zemřel. 

Václav III. - (vládl 1305–1306) – mladý a poslední

Bylo mu patnáct let, když převzal království a zpočátku se prý kralování až tak moc nevěnoval. Byl prý velice pohledný a hradní děvčata mu hodně nadbíhala, čehož mladý král hojně využíval a s ním celá jeho chlapecká družina. Asi bylo tehdy na hradě hodně veselo a starší kronikáři o této době píší dost s pohoršením. Nicméně brzy došlo u Václava ke zklidnění a jako panovník měl našlápnuto docela dobře.

Kvůli uherskému trůnu byl již od deseti let zasnouben se stejně starou Alžbětou, dcerou uherského krále. Jenže pak Václav zjistil, že s uherskými pány to nebude tak jednoduché, tak se raději tohoto trůnu vzdal, zasnoubení zrušil a raději se orientoval na posílení polského vlivu. Možná i to byl důvod k jeho nečekanému a rychlému sňatku s půvabnou a o rok mladší Violou z těšínského vévodství. Snad spolu stihli i dceru, ale jiné zdroje uvádí, že její matkou byla spíše jiná, blíže neznámá žena ze vztahu ještě před sňatkem.

O necelý rok později, dne 4. srpna 1306, byl v Olomouci zavražděn. Na místě činu byl chycen jakýsi rytíř Konrád, ale kdo si u něj tento čin objednal a dokonce zda to vůbec byl pachatel se již neví – králova ochranka ho zlikvidovala ještě dříve, než stačil něco říct. Jako o objednavateli se uvažuje o jeho polském rivalovi Vladislavovi Lokýtkovi nebo dlouhodobém mocenském soupeři Albrechtu Habsburském anebo také – a to převažuje - o někom z české šlechty.

Smrtí Václava III. v roce 1306 se uzavřela éra více než čtyřsetleté vlády rodu Přemyslovců, prvního historicky doloženého českého panovnického rodu. Jeho náhlý a nevyjasněný konec znamenal nejen konec vládnoucí dynastie, ale i počátek nového a neklidného období zápasu o český trůn. Přemyslovci zanechali hlubokou stopu v podobě sjednoceného státu, rostoucího mezinárodního vlivu i památky na silné, ale i tragické osudy, které utvářely české dějiny. 

Opavská větev Přemyslovců – (1306 – 1521),  poslední výhonek starého rodu

Zatímco hlavní větev Přemyslovců zanikla po meči roku 1306, boční větev opavská přežila ještě dalších více než dvě století. Její zakladatel Mikuláš I. Opavský byl sice nemanželským, ale později legitimizovaným synem krále Přemysla Otakara II., ovšem bez nároku na trůn. Ačkoliv nepatřil do hlavní linie, stal se zakladatelem poměrně početné větve, která měla pevné postavení ve Slezsku a na Moravě. Byl to oblíbený a velmi schopný správce, který si získal respekt navzdory původu.

Opavští Přemyslovci byli vcelku dosti plodní – téměř v každé generaci se rodilo kolem deseti potomků, což vedlo k jejich rozvětvení do několika linií. Přestože početní, štěstí jim příliš nepřálo. Dcery ale byly dobře provdávány – například Eufemie Opavská se skrze sňatek a potomky stala součástí rodu Wettinů, čímž se přemyslovská krev dostala až na královské trůny v Sasku, Polsku a později i dalších evropských zemích. A její potomci tam vládnou dodnes.

Zato mužští potomci postupně vymírali nebo ztráceli majetek i vliv. Tedy ne že by jich nějak významně ubývalo, ale jejich populace se nedokázala rozvinout do nějaké širší pyramidy. I do jejich poslední generace šli tři mužští potomci. Za zhruba dvě stovky let trvání existence této větve to sice není nic moc, ale zase to není žádná tragedie.

Jenže dva nejstarší synové zemřeli ve věku kolem pětadvaceti let – sice ženatí, ale bez potomků nejmladší Valentin, ratibořský kníže a poslední žijící Přemyslovec, se nikdy neoženil. Valentin měl tělesnou indispozici, kvůli které získal přídomek Hrbatý, ale jinak prý byl velice vzdělaný a vůči svému okolí vstřícný a laskavý.

Zemřel 13. listopadu 1521 a podle tradice byl nad jeho rakví slavnostně zlomen meč – tichý a důstojný symbol toho, že meč rodu Přemyslovců byl navždy odložen. Tím se uzavřela jedna z nejvýznamnějších kapitol české historie.

Dědičky přemyslovské krve

Po smrti posledního přemyslovského krále Václava III., nezanikl odkaz Přemyslovců tak docela. O to se postaraly jeho sestry Anna a Eliška, které se provdaly do významných evropských dynastií a obě usedly na český trůn po boku svých manželů – Jindřicha Korutanského a Jana Lucemburského. Přes ně pak pokračovala přemyslovská krev i v dalších generacích českých králů, ale to už je příběh Přemysloven, a ten si necháme na příští kapitolu…

Dalibor Šrámek, červenec 2025