Legenda.  Legenda?

Podle starých dějepravců

Praotec Čech

Legenda? Zcela určitě.                                                                                                                                          Mýtus? Možná.                                                                                                                                                        Fikce? Tak s tím už mám problém.

Všem nám je jasné, že se jedná o legendy. Smyšlené, mýtické postavy a jejich příběhy. Opravdu ale smyšlené? Nemají nějaký reálný základ? Těmito otázkami se už hodně dlouhou dobu zabývá celá řada našich historiků, jazykovědců a dalších analytiků.

 "Podle pověstí A.Jiráska žil vojvoda Čech v Charvátské zemi, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvoda rozhodl tuto zemi opustit. Shromáždil svůj lid a vydali se směrem na západ Slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.

A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení."

Takhle nějak vyznívá legenda o příchodu slovanské družiny do naší země podle verze Aloise Jiráska. Ale to už je verze poměrně hodně upravená a v řadě detailů se od zápisů v těch nejstarších kronikách hodně liší.

Nejstarší zápis o tomto příběhu je však v latinsky psané kronice pražského děkana Kosmy z roku 1125. Jinak o příchodu kmene Čechů neexistují žádné jiné písemné doklady.

A ani v této kronice toho o Praotci Čechovi moc není. Kosmas tam jen stručně napsal, že "…člověk, neznámo o kolika duších, hledaje příhodné místo ku příbytkům lidským, tuším u hory Řípu mezi dvěma řekami, totiž Ohří a Vltavou, první zarazil sídla".

Tehdy starosta, mezi jiným, takto promluvil k své družině: "...To jest ona země, kterou jsem vám častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, ...rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.' Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: 'Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?'

Zde je potřeba zdůraznit, že celá kronika je psána latinsky a pojmy "Čech" anebo "Čechy" tehdy ještě neexistovaly. Praotec Čech je v této kronice starosta, jmenuje se Boemus a země nazvaná jeho jménem je Bohemia.

Toto je asi tak všechno, co se v této kronice vztahuje k našemu Praotci. Kosmas se zde vůbec nezmiňuje odkud celá jeho družina přišla, ani kdy se to celé mělo odehrát a při tvorbě svého příběhu se odvolává na "báječné vyprávění starců".

Legenda se v průběhu času hodně vyvíjela, a další a další kronikáři si pak přimýšleli nové detaily.

Kosmův vcelku jednoduchý příběh obohatila zejména Kronika tak řečeného Dalimila (kolem roku 1310), která je současně první česky psanou kronikou, navíc psanou ve verších. 

V Dalimilově verzi se poprvé objevuje české jméno "Čech", naše země Čechy a také informace o tom, že Češi přišli z Charvátska. Důvodem, proč museli rodnou zemi opustit, byl nějaký zločin, kterého se tam měl lech Čech (slovo "lech" je zde použito jako titul, ve smyslu vladyka) dopustit. Poprvé se zde objevuje i výstup na horu Říp, který ovšem v této verzi absolvoval praotec Čech sám a teprve po návratu dolů zvěstoval svému lidu, že našel vysněnou zemi.

V této verzi Čech sice sám dává název i samotné hoře Říp, ale název pro celou zemi – Čechy – zde vzniká jaksi samovolně, bez onoho známého patosu "ó otče, protože ty sluješ…". Slovo Čech po Dalimilovi o něco později jako "Tschech" převzali němečtí kronikáři a název se ujal. 

Další zpracování příběhu o Praotci Čechovi je v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína (zhruba 1374), kde zůstává rodná Charvátská země i Čechův zločin jako důvod odchodu. Poprvé se zde objevuje i Lech - zatím ovšem není jasné, zda je to jeho bratr, či jen kdosi z jeho doprovodu - již Pulkava popisuje, že Lech pak s částí kmene pokračoval dále na sever do Polska. Pulkava také jako první uvádí, že Čech vylezl na horu Říp i s celým svým lidem.

Dále je pak Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541), která je snad nejrozmanitější ze všech verzí a zde se dokonce uvádí, že Praotec Čech přišel do Čech roku 644. Hájek však mezi pozdějšími historiky nepožíval zrovna moc velké důvěry a traduje se mezi nimi, že co nevěděl to si prostě vymyslel. Údaj o Čechově příchodu tak považují téměř jistě za vymyšlený. Podle některých propočtů to však na toto číslo jakž tak vychází, ale spíš se soudí, že celý Čechův příběh mohl začít tak o sto let dříve.

Nejznámější podání však pro nás zřejmě pochází z Jiráskových Starých pověstí českých, které v mnohém vychází právě z Hájkovy kroniky. 

Ti naši první kronikáři si však nevymýšleli tak úplně zcela. Vycházeli z celé řady tehdy známých kronik jiných, cizích autorů, které pak přenášeli do svých záznamů. Mnohdy ale pod jinými jmény, v jiném čase a třeba i z jiných míst. Tyto "cizí" příběhy si tehdejší kronikáři často "vypůjčovali" a přidávali je svým vlastním hrdinům. Historici tomu říkají topoi – jakási již užitá předloha, která se pak různě upravovala tak, aby se to hodilo do nových příběhů.

Šlo samozřejmě o čtivost díla, snaha zaujmout čtenáře, a tak přehánění a zveličování bylo častou normou autora. Tak se prostě tehdy psalo všude ve světě a i s tímto pohledem musíme přistupovat k jejich dílům. Pokud o dané době nejsou žádná historická fakta, pak už se opravdu něco dotvořilo a to už jde mnohdy spíš o literární dílo autorů, než o opravdovou skutečnost.

Při sepisování svého díla pravděpodobně i Kosmas čerpal nejen z lidového vyprávění, ale i z děl jiných autorů, které pak sám dotvářel a také doplňoval antickými a biblickými texty. 

Třeba proslov praotce Čecha ke své družině: "…. toť jest ona země, kterau že jsem wám často slibowal, jak si vzpomínám, země, která nikomu nenáleží, zwěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem oplývající, a jak sami spatřujete, ku přebývání co do powětrnosti příjemná. …", tak to snad je prý téměř doslovný překlad z Mojžíšovy knihy o příchodu izraelitů do nové vlasti. "To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!" má být téměř přesný citát ze Starého zákona a podobný výrok podle Bible pronesl Mojžíš na hoře Sinaj.

A ono slovíčko "strdí", kterým má podle lidové verze pověsti oplývat země česká označuje ve skutečnosti med, respektive medové plástve. "Země mlékem a strdím oplývající" se však do lidového povědomí dostala až ze starších překladů Bible, kde je těmito slovy popisována země zaslíbená. V Kosmově kronice a novějších překladech však toto slůvko není, tam se opravdu mluví o medu.

A vlastně i líbání a vítání nové země lze najít i v dalších tehdy známých dílech (Homér, Vergilius).

Volba hory Říp jako místa odkud lze zhlédnout velkou část "oné země zaslíbené mezi Ohří a Vltavou" odpovídá opravdu historické realitě - je to jedno z míst, kde skutečně naši předkové "prvá zarazili svá sídla". Tvar a nepřehlédnutelnost této hory široko daleko pak k této volbě přímo vybízí. Nicméně i zde se dá najít podobnost ve Starém zákoně: "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu" a dále "Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzažší Sever."

Název hory snad pochází ze starogermánského Rip, což tehdy znamenalo skálu, horu nebo kopec. Takto ji latinsky pojmenovává i Kosmas a do české podoby Říp jej pak převedl již citovaný Dalimil.

A co se týče pojmenování země podle vůdce, který do ní svůj lid přivedl, tak to je motiv v kronikách hodně častý a patrně i oblíbený. Objevuje se v řadě případů – z těch nám blízkých jmenujme Romula, Helléna anebo syna Jákoba, přezdívaného Izrael. V našem případě již byl název naší země jako Bohemia dlouho známý a aby mohl Kosmas použít onen motiv o pojmenování země podle vůdce, musel tedy toho vůdce nejdřív jako Boemus pojmenovat a teprve pak, jakoby po něm, vznikl název naší země. 

• Pokud jde o názvy Čech nebo Čechy, tak nad tím si prý jazykovědci lámou hlavu už dlouho. Prý to na nic nepasuje. Nakonec se ale ujaly snad dvě teorie jak toto slovo mohlo vzniknout. V první verzi je jeho původ ve staroslověnském výrazu "čelěnin" – obyvatel vrchoviny, pahorkatiny, a druhá, známější verze je od slova "čelověch" – obyvatel stejného kmene – zkráceně Čech. 

V této souvislosti je také zajímavé, že téměř všichni naši starší autoři hovoří o naší původní zemi jako o liduprázdné, jakoby před tím nic neexistovalo. "Povrch této země zaujímaly toho času šíré pauště lesů, které byly bez obyvatelů lidských, ale velmi hlučné od rojů včel a od zpěvů rozličného ptactwa." (Kosmas, překlad V.V.Tomek). Sice se občas někde objevuje nějaká zmínka o původních obyvatelích, ale bez jasného vymezení a bližšího určení etnika. Sice se jaksi vědělo, že zde pobývali "předešlí národové", ale kdo to byl, už bylo neznámé.

Nezmiňuje se o tom ani Kosmas. Buď to opravdu nevěděl, anebo to neuvedl úmyslně. V tomto případě pak podle některých historiků chtěl možná Kosmas svým dílem prokázat jakousi právoplatnost nároků Čechů, potažmo tehdy vládnoucích Přemyslovců, na svoje území. Jakoby říkal – my jsme tady byli první, takto už to tady bylo za našich pradědů a tedy to tak už bylo od nepaměti. Kronika tak jakoby sloužila jako jakýsi doklad o vlastnictví země Čechů.

Poněkud zvláštní ovšem je, že Kosmas neudává místo, odkud tehdy praotec Čech přišel. V pověstech jiných národů, ať už polských nebo třeba ruských, se to totiž většinou uvádí, ale Kosmas to ve své Kronice ani nenaznačuje. Jako první se o tom zmiňuje až Dalimil:

Takže srbský kraj, Charváty… Kde to však Dalimil vzal není jasné a už vůbec není jasné co tím srbským krajem a Charváty vlastně myslel. Dnes se nám samozřejmě hned vybaví Srbsko a Chorvatsko a existuje i celkem obsáhlý výklad o příchodu naší družiny právě z této strany (D.Třeštík), ale tehdy v tom 14. století to tak zřejmé nebylo.

Pro Charvátsko té doby existuje hned několik možností jeho umístění a většinově se jedná o oblasti kolem Zakarpatí. Dnes se převážně předpokládá, že oním Charvátskem se myslí tzv. Bílé Chorvatsko, které leží nad Karpaty, na pomezí Polska a Ukrajiny. A to je snad součástí Velkého Chorvatska, které se mělo táhnout od Ukrajiny, přes Polsko až do německého Polabí, které zase bylo označováno jako teritorium severních Srbů, či jinak Lužické Srbsko. Alespoň tak to má trochu zjednodušeně vyplývat z jednoho "místopisu" byzantského císaře Konstantina II. z poloviny 10. století. Našemu Dalimilovi to tedy mohlo být již známé a ve svých verších to tak, pro nás dnes trochu neurčitě, uvedl.

Jiní autoři zase upozorňují, že do lokality Bílého Chorvatska spadaly i východní Čechy a ty zase již mají souvislost s polskými oblastmi v povodí Visly, přičemž někteří polští historici dokonce hovoří o Vislanech jako o Chorvatech. Zde můžeme připomenout, že ve východních Čechách kmen Charvátů skutečně sídlil.

Dnes již víme, že naši nejstarší slovanští předkové k nám přicházeli skutečně z obou míst. Podrobněji jsme to probírali v kapitole "Příchod Slovanů". Zde ještě uvedeme dva příklady genetických map, které tento příchod z obou lokací potvrzuje. 

Jak je vidět, v Kosmově kronice je různých příměrů z jiných tehdejších příběhů opravdu hodně, ale jsou to věci spíš nepodstatné a vlastně pouze dotváří umělecký dojem psaného díla. To podstatné, to jest potvrzení skutečné a hodnověrné existence Praotce Čecha zde však nenajdeme a nenajdeme ani to, kdo to vlastně byl. Z logiky věci a z našich současných znalostí o tehdejší době však můžeme usoudit, že reálný předobraz pro tuto postavu skutečně existuje. Asi se nejmenoval Čech, možná nevystoupil na Říp a nejspíš ani nepronesl onu uvítací řeč, ale ti naši slovanští předkové k nám opravdu přicházeli. Ať už v malých družinách nebo celé vesnice, vždy je někdo musel vést a byl "starostou" celé příchozí skupiny.

Možná se v tom vyprávění starců opravdu odrážel někdo, kdo byl v těch dávných časech nějak výjimečný, měl silné charisma nebo vykonal nějaký záslužný skutek, prostě mohl udělat cokoliv uznávaného, že si to pak lidé předávali z generace na generaci. Po staletích se pak příběh natolik rozmělnil a upravil, že se pro nás zásadní věci zcela vytratily, nebo naopak jiné zase zmýtizovaly.

Ale možná také nejde o konkrétní osobu, ale o jakýsi symbol všech těch dalších příchozích "starostů", které pak Kosmas za všechny vtělil do toho našeho jediného Praotce Čecha.

V každém případě je celý tento příběh natolik "jednoduchý" a v základních rysech přirozený, že není důvod se domnívat, že by nemohl nastat.

To něco natolik uznávaného, že se o tom tak mluvilo, by mohlo být třeba i sjednocení okolních nesourodých vesnic do jednoho kmene a třeba právě do toho našeho kmene Čechů. A zde se nabízí souvislost s další, tentokráte potvrzenou, postavou naší historie – franským kupcem Sámem. Je to sice pouze hypotéza, ale v mediálním prostoru se objevuje poměrně často.

Franský kupec Sámo

Počátky Sámova příběhu spadají na jižní Moravu, kde se již od poloviny 6.století zabydlovala jiná větev Slovanů. Od konce 6.století však museli odolávat nájezdům Avarů, kteří se na ně tlačili z území dnešního Maďarska - Panonie. Jejich agresivita byla asi dost značná a tamní Slované u nich byli víceméně v područí. Burgundský kronikář Fredegar ve své kronice o dějinách Franků (polovina 7.st.) píše:

• "Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit."

V další části je pak zaznamenáno, že ta vzpoura skutečně vypukla. Stalo se tak roku 620, kdy slovanské kmeny začaly vypovídat poslušnost a zahájily s utlačovateli boj. A za této situace přišel v roce 623 nebo 624 na jižní Moravu se svými společníky a silným ozbrojeným doprovodem. franský kupec a obchodník se zbraněmi Sámo. Jméno Sámo je zkrácené ze jména Samuel, nebo samovládce (vládl sám). V právě probíhajících bojích se přidal na stranu Slovanů, podařilo se mu sjednotit jejich různorodé rodové svazy a významně tak přispěl k jejich vítězství.

K tomu pak Fredegar uvádí:

• "Ve čtyřicátém roce panování Chlotara shromáždil muž jménem Sámo – původem Frank z kraje Senonského - větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Ti, když viděli jeho schopnost v bojích s Avary, volí si ho za krále a on jim šťastně kraloval 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné."

Sotva však Sámo vyhnal Avary, z druhé strany od západu přišly nájezdy Franků. I s nimi svedl v r. 631 vítěznou bitvu u Wogastiburgu a krátce poté sjednal s jejich králem Dagobertem smír. O umístění hradu Wogastiburgu se badatelé a historikové již hodně dlouho dohadují a umísťují ho na různá místa a snad nejčastěji na hradiště Rubín u Žatce. Je to lokalita, kde skutečně čeští Slované tehdy sídlili a dá se předpokládat, že zde již byli minimálně jednu, ale spíše více generací, avšak dosud nijak organizovaně.

Sámův vliv zahrnoval celé území Moravy i Čech, včetně přilehlých území sousedních států, od německého Polabí (Lužičtí Srbové) na severu, až po Slovinsko na jihu a vytvořil tak náš první územní celek - Sámovu říši. Byl to jakýsi svaz polabských a moravských slovanských kmenů, které dokázal Sámo sjednotit a společně bránit svá území. Nešlo ale o vysloveně klasické "státní" zřízení s centrální správou, daněmi a vším, co k tomu tehdy patřilo. Soudržnost tohoto uskupení udržoval Sámo spíš "sňatkovou politikou", že své syny, dcery a věrné příznivce dokázal přiženit, či provdat na jiná kmenová území. A měl toho co nabídnout. Jako pohan mohl mít tolik manželek, kolik uživil a v jeho případě to bylo dvanáct manželek, s kterými měl Sámo 37 dětí - 22 synů a 15 dcer. S trochou nadsázky se dá říci, že soudržnost celé říše byla založena na příbuzenských vztazích.

Sámo takto vládl 35 let a když v roce 658 zemřel, říše se samovolně rozpadla. Ono tedy vlastně se nemělo až tak moc co rozpadnout - skutečný státní celek to ještě nebyl, ale přece jen už tam asi chyběl onen jednotící prvek a hlavní organizátor. 

Je to sice hypotéza, ale možná, že právě z tohoto Sámova období vzniklo ono "báječné vyprávění starců", ze kterého se sice po staletích vytratila historická fakta, ale tak nějak zůstalo v povědomí, že se kdysi něco významného stalo, a to posloužilo Kosmovi jako předloha pro vznik jeho Praotce Čecha. Nikoliv přímo ztotožnění, ale předloha pro vznik někoho, o kom se mluví po generace. A samotná myšlenka o nějakém propojení mezi Sámem a Praotcem Čechem není mezi současnými badateli ojedinělá.

Je ale poněkud zvláštní, že se o tomto Sámově svazu Kosmas vůbec nezmiňuje. Fredegarova kronika byla v té době již dlouho známa a můžeme se jen dohadovat, jestli ji znal také Kosmas. Možná ano, ale buď ji považoval více za moravskou záležitost a tedy mimo území Čechů anebo se mu to nehodilo do jeho koncepce o zemi neobydlené, kde se postupně jejími prvními vládci stali předkové, v Kosmově době vládnoucí, dynastie Přemyslovců. I toto byl pravděpodobně jeden z motivů pro sepsání tohoto díla a loajalita k panovníkovi byla v tu dobu samozřejmostí. 

Krok a jeho dcery

Jak dlouho Praotec Čech vládl Kosmas ani Dalimil neuvádí, pouze se oba shodují, že jeho konec lid dlouho oplakával. V další fázi své kroniky pak Kosmas líčí spokojený a poklidný život příchozích obyvatel v nové zemi. Hovoří o jejich mírnosti, vzájemné ohleduplnosti, šlechetnosti a také o bezstarostném způsobu života. "K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny…, a po způsobu zvěře každou noc nové sňatky uzavírali." Takové období nikoho, bez vládnoucí autority a někdo toto období nazývá jako "zlatý věk".

Tento popis je určitě Kosmova "autorská licence", ale podobně tak píší i jiní, vesměs zahraniční dějepisci, a je možné, že právě od jednoho z nich – burgundského kronikáře Fredegara – si vzal námět na svoji verzi: 

•  "Slované v čas přistěhování svého do Čech, tím se podstatně lišili od předešlých obyvatelů této země, že byli národ přede vším orby milovný, tudyž zvyklý tiché a plodné práci. Chrabrý sice, ale nevyhledávající bojů, než hájící hlavně jen jmění a půdu svou. I oni, jakž do země přišli, nemohli býti národ četný dle ponětí našeho věku; ale při pokojné živnosti množili se rychleji než jich předchůdci, a naplňovali zemi vždy hustšími bydlišti." 

Pak však přišly spory, vády, sousedské rozepře, a tak se objevil soudce Krok, "…muž naskrz dokonalý, zemských statků hojnost maje a v uvažování rozšafný. A k němu všichni z kmenů celé země, jak včely k aulům, sbíhali se k saudům pro rozhodnutí."

Jak dlouho tento sladký a pokojný život bez vládce trval, Kosmas neuvádí, ale obecně se soudí, že několik desetiletí, snad jednu, či dvě generace. Až kronikář Václav Hájek z Libočan napsal, že se Krok stal knížetem asi hned po téměř třicetiletém Čechově panování v roce 670, kdy "vladařskou hůl a čepici převzal". Po něm tento ůdaj pak přebírali všichni jeho následovníci.

Avšak pokud bychom připustili, že ony legendární postavy skutečně tak nějak existovaly, tak by to tak opravdu mohlo odpovídat. Někteří badatelé dokonce Kroka označují za Sámova syna.

Tento Krok měl podle Kosmy tři dcery - Kazi, Tetu a Libuši. 

Kazi se vyznala v bylinkách a léčitelství. A dosáhla prý v léčení takového umu, že "často Sudice upustily od díla svého nekonečného." Na břehu řeky Mže založila hrad Kazín a nikdy se neprovdala. Manžela ji však později připsal opět Václav Hájek a byl to onen nám tak známý silák Bivoj, jenž holýma ruka přemohl obrovského kance a na svých bedrech ho přinesl na hrad. Tam se s Kazi poznali…

Teta - podle Kosmy Tetka – "bez muže též, nosu pak čiprného, ženština velmi" se věnovala modloslužbám a naučila lid uctívat pohanské božstvo. Rovněž na Mži založila hrad Tetín.

Nejvíce se však Kosmas i jeho následovníci věnují nejmladší ze sester - Libuši. "Ta byla mezi ženami právě jediná žena, v radách prozřetelná, v řeči jistá, těla cudného, mravů šlechetných,… ku každému líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, úkoly mužské konajíc rozšafně."

Libuše sice po smrti svého otce Kroka převzala vládu nad kmenem Čechů, avšak její panování netrvalo moc dlouho. Jednou soudila spor mezi dvěma bratry, avšak jednomu z nich se její rozhodnutí nelíbilo a silně se proti tomu ohradil: "Běda mužům, kterým žena vládne. Má dlouhé vlasy a krátký rozum. Mužům má vládnout muž a ne žena." Libuše se urazila a řekla vladykům, ať si najdou nového knížete. Poradila jim, že se jmenuje Přemysl a je zemanem ve vsi jménem Stadice. Z Vyšehradu za ním na sever Čech poslala své posly, kteří ho našli, jak pracuje na poli. Poklonili se novému knížeti a předali mu vzkaz kněžny Libuše. Po příchodu na Vyšehrad se Přemysl stal knížetem a Libuše jeho manželkou.

Toto je hodné zkrácená verze původního příběhu, který však Kosmas podal velice obsáhle. Zatímco postavy Kazi a Tety jsou pravděpodobně plně smyšlené a slouží pouze k obohacení díla, postavy Libuše a Přemysla už ale určitý předobraz mají. 

U Libuše ta předloha může být hned dvojí a to jednak jakoby "literární" a druhá snad skutečně historická. Tou první může být skutečná postava jisté italské šlechtičny Matyldy Toskánské z Canossy, jejíž skutečné životní osudy jsou v mnohém podobné, jež Kosmas uvádí u naší Libuše. Rovněž dcera vladyky, po jeho smrti převzala vládu, vedla spor a následně sňatek také s vévodou. Matylda Toskánská byla Kosmova vrstevnice, nejspíš její osud znal a je tu tedy vysoká pravděpodobnost, že její příběh použil pro naši kněžnu.

Jinak ale o existenci kněžny Libuše jako skutečně historické postavy není nikde v jiných historických pramenech žádná zmínka.

Většina dnešních historiků se ale shoduje v tom, že původní předobraz této Libuše je možná v kronice tzv. Kristiána. Jeho identita sice není tak úplně jasná, ale tento jeho rovněž latinsky psaný spis byl napsán ještě před Kosmovou kronikou a pojednává zejména o počátcích křesťanství v českých zemích. A právě tam je letmá zmínka o jakési hadačce panně a současně je tam poprvé uvedena postava oráče Přemysla a jeho dosazení na knížecí stolec. 

"Leč Slované čeští, pod samým Arkturem sídlící, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali,… Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl. Podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu…"

Hodnověrnost pověsti o Přemyslovi však není doložena žádnou konkrétní památkou, ani státnickými skutky a sám Kosmas ji svým, možná až příliš mýtickým popisem poněkud snižuje. O jeho skutečné existenci se však víceméně nepochybuje, pouze jsou dohady, komu tuto postavu ve skutečnosti přiřadit a odkud opravdu pocházel. Jeho rodné Stadice na západě Čech prý v jeho době ještě neexistovaly a jeho původní políčko umísťují spíš někam k Mělníku. V každém případě, jako zakladateli dynastie náležela v Čechách Přemyslovi veliká úcta. Na znamení svého původu čeští vládcové při nastolování a korunovacích obouvali jeho údajné lýčené střevíce a brali na rameno jeho mošnu. Tyto relikvie byly již od konce 11. století uchovávány v knížecí komoře na Vyšehradě a používaly se při korunovacích českých panovníků až po Václava IV.

Podle legendy měl Přemysl a Libuše tři děti: Nezamysla, Radobýla a Lidomíru. Nejstarší Nezamysl se po Přemyslovi ujímá knížectví a začíná tak éru tzv. sedmi bájných nebo mýtických knížat. Kosmas je ve své kronice pouze vyjmenovává bez dalších podrobností. " … po Přemyslovi nastoupil Nezamysl jest. Toho, když smrt vzala, dostala se Mnatovi knížecí berla. Když ten sešel se světa, ujal se Wojen ředidla. Po jeho sjití sprawowal Unislav knížectví. Jeho život když přetrhly Sudice, Křesomysl postaven jest na vrch stolice. Když nebylo jeho, dosáhl Neklan stolce knížecího. Když on se světa sešel, Hostivít na stolec vzešel." A jeho syn už pak byl Bořivoj, první český kníže a první skutečně historicky doložený český panovník.

Další pokračovatelé těmto mýtickým knížatům však připisují další vlastnosti a příběhy spojené s dobou jejich panování. Známe je rovněž ze Starých pověstí. Například do období Vnislava je podrobně rozepsána Lucká válka, kterou proti němu vedl jeho bratr Vlastislav. 

Křesomysla zase známe jako toho, který zanedbával zemědělce a podporoval horníky, těžících stříbro. Vladyka Horymír z Neumětel horníkům ty doly zničil a za to byl knížetem na Vyšehradě odsouzen na smrt. Jeho posledním přáním bylo naposled se projet na koni Šemíkovi, se kterým skočil z vyšehradské skály. Kníže Křesomysl pak udělil Horymírovi milost. Za Neklana zase pokračuje tragický příběh z Lucké války o synovi poraženého knížete Vlastislava, který je popsán jako Durynk a Neklan.

Někde se uvádí i doba jejich vládnutí, ale to je možná chápat spíše jako orientaci, něco ve smyslu, kdyby opravdu byli, tak by to mohlo být asi tehdy…

Na okraj dodejme, že i v této části Kosmovy kroniky najdeme spoustu podobenství s příběhy uvedené v jiných kronikách nebo antických a biblických výjevů, případně popisy sice skutečných událostí, ale které se odehrály někdy jindy a v jiných souvislostech.  

Genetika Přemyslovců

Na původ Přemyslovců se před několika lety pokusili podívat i naši genetici. Ze vzorků několika prvních panovníků se jim podařilo izolovat jejich genetickou haploskupinu Y-DNA a k všeobecnému překvapení se ukázalo, že není slovanského původu, ale keltského R1b. Použitelnou genetickou stopu se podařilo získat od knížat Spytihněva a Oldřicha a u dalších se jim podařilo vymodelovat i jejich tehdejší podobu.

Byl u nich zjištěn genetický marker R1b1a2a1a2c1b1b1a3a1 a podle jiné klasifikace to je Z17817.

Samotní genetici toto zjištění nijak moc nekomentují a z jejich strany je medializace opravdu nepatrná, ale díky genetickým mapám na FTDNA a SNP Tracker lze pěkně vystopovat cestu přemyslovských předků až do počátku našeho letopočtu (viz také kapitola "Keltové a Germáni").

Uvedený přemyslovský marker patří mezi kelto-atlantickou větev L21, která je nejvíce rozšířena na britských ostrovech, zejména ve Skotsku a Irsku a také v severozápadní části Francie – Bretani a Normandii.

Je to hlavní větev celé této haploskupiny. Pradědeček Přemysl tak přišel do západní Evropy nejprve do východní Francie přibližně u švýcarského pomezí, tam ale dlouho nepobyl a napříč Francií se s mnoha dalšími vydal do Británie. Tam dorazil někdy kolem 2000 let před naším letopočtem. Dalších zhruba 500 let mu trval přechod do severních částí ostrova, přičemž nakrátko navštívil i přilehlé Irsko. Cílovým místem se mu nakonec stalo Skotsko, kde pak na úpatích Kaledonského pohoří strávil dalších téměř dva tisíce let. Nejspíš se tam, stejně jako většina místních horalů, zabýval pastevectvím a chovem vepřů a ovcí a tam také jeho stopa přibližně v roce 260 již našeho letopočtu končí.

Jeho další osudy jsou již neznámé a jediným vodítkem je, že se již jako Přemysl Oráč musel ve "Stadicích" objevit nejpozději před koncem 7.st. Proč po téměř dvou tisíciletích opustil svou zemi a jak se dostal zpátky na kontinent už můžeme ale jen spekulovat. Je však zajímavé, že z jeho geneticky příbuzných rodových linií odešel ze Skotska pouze on. Všichni ostatní, a nebylo jich málo, v rodném kraji zůstali a většina jich tam žije dodnes anebo po čase odešli do amerických států.

Možná se chtěl jen tak vydat do světa, ale spíš by mohl jeho odchod souviset s římskými výpady do severní Kaledonie během 4. století, což vedlo ke vzpouře místních obyvatel. Možná se k nim přidal a v následných bojích s římskými legiemi – později dokonce po jejich boku proti společnému nepříteli dánských Sasů – se dostal až do jižní Anglie a odtud přes Kanál do evropského vnitrozemí. V souvislosti s dalším vývojem se zde nabízí i hypotéza, že by mohl přijít i jako součást římských legií a v jejich řadách pak zahájit následnou kariéru, která jeho potomky přivedla až k našemu knížecímu trůnu. 

Genetická příslušnost ke keltské haploskupině R1b současně výrazně napomáhá další argumentaci pro teorie o možném propojení přemyslovských knížat se zmiňovaným franským kupcem Sámem. Již podle jeho přízviska "franský" se o jeho příslušnosti ke kelto-germánským kmenům jaksi nepochybuje a při četnosti jeho potomků a údajné sňatkové politice s níž udržoval soudržnost své říše, se tato možnost přímo nabízí. Přemysl Oráč jako jeden ze Sámových vnuků, či jeho širší rodiny (třeba i přes ženskou linii), je pak nejpřirozenější variantou.

V tomto případě by se pak mohl onen pra-Přemysl po návratu na kontinent připojit k některému z dalších keltských či germánských kmenů, nebo dokonce přijít v řadách římských legií, usadit se ve zmiňovaném kraji Senonském na východě Francie, kde pak jeho příběh pokračuje někdy od počátku 7.století jako franského obchodníka Sáma.

V mediálním prostoru se objevují také názory, že Sámo nebyl až tak kupec, ale spíš diplomat a dokonce italský šlechtic. V mládí se měl též hodně pohybovat ve slovanském prostředí a tento jazyk celkem ovládat. Na slovanské území byl pak vyslán tehdejším franským panovníkem Chlotarem v rámci diplomatické mise, aby dodávkami zbraní pomohl Slovanům zastavit tehdy dotírající Avary a tím současně ochránit východní hranice franské říše. 

"Italské verzi" Sámova původu nahrává i fakt, že kraj Senonský (de pago Senonago), odkud měl Sámo podle Fregedara pocházet, ležel nejen ve Francii, ale i v Itálii, kousek pod dnešní Republikou San Marino. Právě tam odešla někdy v 5.století pozdější odnož původních francouzských Senonů. Je to kraj, kde tehdy pobývaly nejen keltské a germánské kmeny, ale žili tam i Slované a je tedy možné, že s nimi v onom dětství přišel do kontaktu právě zde. Nicméně, uvádíme to pouze jako doplněk k výše uvedené hypotéze. Zdroj těchto úvah sice pochází od moderních filologů, ale je to spíš spekulativní záležitost a není jednoznačná jejich hodnověrnost. Nelze je však zase jen tak lehce odmítnout a spíš přispívají k celkem rozumnému zdůvodnění Sámova příchodu na jižní Moravu. 

Jak to tehdy opravdu bylo však zatím s jistotou nikdo neví. Hodně by napomohlo, pokud by se podařilo určit genetický původ některých moravských knížat z období Velké Moravy, zda mezi nimi není někdo s dědičným markerem podobný přemyslovskému R1b-Z17817 anebo z této větve vycházející. Zatím víme sice o několika zjištěních – např. z hradiště Pohansko u Břeclavi, avšak ty jsou pravděpodobně pouze od příslušníků nižších společenských vrstev. Jsou sice mezi nimi i markery keltských i germánských kmenů, avšak z jiných rodových linií, než od Přemyslovců.

I když se říká, že po Sámově smrti jeho říše zanikla, tak zas tak úplně nezanikla. To, co zaniklo, byly historické záznamy, ale život na těchto územích dál normálně fungoval. Lidé si dál žili svým životem, v poklidu obdělával svá políčka a jednotlivé vesnice a rodové svazy se postupně spojovaly do větších územních celků – kmeny, či knížectví. Dá se přitom předpokládat i pokračující vliv Sámových potomků. Na české straně tak v průběhu času vzniklo asi 14 nebo 15 samostatných knížectví, přičemž stále silnější dominanci zde získával právě kmen Čechů.

Počátky na Moravě

O Moravě toho víme z té doby přece jenom o něco víc. Prameny (např. Tomáš Pešina z Čechorodu, 1629-1680), které se o ní zmiňují možná také nejsou až tak moc věrohodné, ale hodně historiků, starších i současných, s nimi pracuje.

Po smrti Sáma se na Moravě ujímá vlády jeho syn Moravod, kterého měl Sámo se svojí perskou manželkou Murawhou (Moravou). Po něm prý dostala Morava svoje jméno, ale spíš to bude jen výklad do legendy. Podle jazykovědců vzniklo pojmenování této země již 1200 let př.n.l. z indoevropského slova Mar, což znamenalo velká voda nebo močál, mokřina. Od tehdejších obyvatel to pak později převzali Keltové i Římané – Tacitus ji nazývá Marus – a do dnešní podoby Morava ji pak upravili právě naši Slované. Dnes bychom to přeložili jako palouk.

Moravod mohl vládnout v letech 680 – 700 a může to být přibližně doba soudce Kroka na české straně. Vzdal se dědictví na Wogastiburgu a založil novou sídelní pevnost Morava, kterou dnes historici umísťují do dnešních Mikulčic u Hodonína. Zde byla umístěna i kovářská dílna, ze které pochází nádherné šperkařské výrobky, které se objevují i v českých zemích v hrobech tamních knížat či spíše jejich manželek. I toto potvrzuje úzké propojení českých a moravských knížecích rodů.

Po Moravodovi převzal na dvacet let vládu jeho syn Vladuc, ten však své sídlo přenesl do uherské Panonie. Z ní se pak zpátky na Moravu vrátil jeho nástupce a mladší bratr Suanthos, neboli Svatoš. Ten zde pak založil město Veligrad (Velehrad), které se stalo novým sídlem moravských panovníků. Nebyl to ale ten Velehrad, který známe dnes, ten původní stál nedaleko, někde v místech dnešního Starého Města. Vládl v letech 720 až 760 a za jeho vlády už na Moravu pomalu začalo pronikat křesťanství. 

Proti tomu křesťanství ale naopak silně bojoval jeho syn Samoslav, který tu vládl téměř čtyřicet let – 760 až 796. Byl to silný a dominantní panovník. V roce 787 byl však drtivě poražen franským králem Karlem Velikým a byl donucen otevřít Moravu franským misionářům. Původně velký pronásledovatel křesťanů se tak nakonec do historie zapsal jako velký stavitel kostelů. Dokonce se dal později pokřtít a byl pohřben na Velehradě.

Po něm přišel Hormidor, 796-811, Samoslavův syn. Rovněž silný vládce, který definitivně porazil Avary a vrátil zemi zpátky franský respekt. Zemřel údajně na mor v Samohradě – Velké Meziříčí a je pochován na brněnském Špilberku.  

Poté nastoupil jeho syn Mojmar, 811-830, a to už byl otec Mojmira I., zakladatele dynastie Mojmírovců a prvního písemně doloženého knížete Velkomoravské říše. Mojmar měl ještě dalšího syna Boso-Hosdiuse a to byl zase pravděpodobný otec dalšího významného Velkomoravského knížete Rostislava.

Mojmír I. , vláda 830 – 846, je považován za velmože, jenž sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a okolních knížectví do jednoho knížectví Velká Morava.

A pak to byl Rostislav, 846 – 870, Rastislav, Rastic. Syn Mojmírova bratra Bosa-Hosdia, nebo možná i dokonce syn Mojmíra I. Byl to oblíbený panovník a velice se zasloužil o rozvoj křesťanství a naše české písemnictví.

V roce 861 poslal Rostislav posly k tehdejšímu císaři se žádostí o učitele a biskupa křesťanské víry ve srozumitelném jazyce. Císař poslal na Moravu velmi významné učence, slovanské věrozvěsty sv. Cyrila (Konstantina) a Metoděje, kteří přišli v r. 863. "Když pak dorazili na Moravu přijal je Rostislav i lid jeho s velikou úctou, shromáždil učedníky a svěřil je na učení. I otevřely se podle slov prorokových uši hluchých, aby uslyšely slova knih a jazyk koktavých zjasněl. Bůh pak se nad tím velice zaradoval a ďábel byl zahanben."

Rostislav však nakonec dopadl špatně. Svými politickými odpůrci byl zajat, oslepen a vykastrován, což byl v té době "oblíbený" trest pro nepohodlné protivníky. Měl s manželkou, dalmatskou princeznou Miloslavou, syna Gorazda – Učeň a dceru Svatožizňu.

Hodně se spekuluje i nad jeho možným dalším synem Bořivojem, který se pak stal prvním českým knížetem. Rostislav by tak měl být oním bájným Hostivítem. Tato teorie je však nejspíš zavádějící, ale faktem je, že Bořivoj na Moravě přebýval, byl Rostislavův chráněnec a na český trůn ho dosadil v roce 875 další moravský panovník, kníže Svatopluk I.

Svatopluk I. Velkomoravský, 870 – 894+, byl syn knížete Bogislava, synovec Rostislava. Velký reformátor a za jeho panování upevnila Velká Morava své postavení ve střední Evropě. Jeden z jeho prvních počinů bylo zmiňované dosazení Bořivoje na český knížecí trůn. Ten pak se Svatoplukovou pomocí sjednotil všechny české kmeny a poprvé tak vytvořil jednotný český stát - knížectví. Zprvu byl spravován samostatně a po Bořivojově smrti v roce 889, se stal součástí Velké Moravy pod přímým Svatoplukovým vlivem. 

Ještě jednou se ale vraťme k Bořivojově tolik diskutovanému původu. Je tady klasická teorie, kdy je Bořivoj přirozený pokračovatel přemyslovského rodu, a pak je tu "moravská" verze, kdy Bořivoj pochází z mojmírovské větve, možná jako přímo Rostislavův syn. Krom jiného se zde argumentuje kosterními nálezy, kdy na Bořivojově lebce a lebce z jednoho knížecího hrobu u Uherského Hradiště jsou stejné dědičné anomálie na sluchovodu.

• Existuje ale ještě kompromisní varianta. Bořivoj skutečně pochází z českého knížecího rodu a ony anomálie se k pochovaným dostaly přes své matky, které byly v příbuzenském poměru, nejspíš moravské knížecí sestry. Bořivojův otec, a tedy onen bájný Hostivít, by v tomto případě mohl být kníže Slavitěch, který sídlil na jednom hradu u Zábrušan na Teplicku. Tedy lucká rodová větev. Tento hrad byl v roce 857 napaden franskými vojsky a Slavitěch i s rodinou musel uprchnout. Jeho synovi Bořivojovi tehdy bylo asi pět nebo šest let. Azyl našli právě u knížete Rostislava, se kterým byli po ženské linii nějak rodově spřízněni. Na tamním dvoře pak vyrůstal a hned po dosažení plnoletosti, což bylo tehdy u mužů patnáct let, byl Svatoplukem jmenován českým knížetem. Uzavřel sňatek s mladičkou Ludmilou, později svatou, z vlivného rodu Pšovanů a možná, že právě tento sňatek mu pomohl sjednotit všechny české rody do jednoho správního celku, knížectví Bohemia. Pro tuto verzi se prý vychází z tzv. Fuldských análů a také z jednoho ženského kněžského hrobu nedaleko Zábrušan, kde se našly předměty z mikulčické kovářské dílny. Má to potvrzovat tehdejší rodovou příbuznost mezi českými a moravskými vládnoucími rody a vlastně i další argument pro verzi o Sámovi, jako původním zakladateli obou vládnoucích rodů – českých i moravských. 

Svatopluk zemřel roku 894. Podle legendy Svatopluk na smrtelné posteli vyzýval své tři syny ke svornosti jako účinné obraně vůči sousedním nepřátelům a zachování Velkomoravské říše. Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn,Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem.

S bratry to dopadlo přesně naopak, než si Svatopluk přál. Hned po jeho smrti došlo mezi syny k rozbroji a dokonce mezi sebou vedli válku. Toho využili Češi a jejich tehdejší kníže, Bořivojův syn Spytihněv, který ještě v témže roce získal pro Čechy samostatnost.

Na Moravu pak začaly nájezdy maďarských Avarů, kterým se bratři neubránili a po jejich drtivé porážce v roce 907 Velkomoravská říše zanikla.

Pro Moravu nastalo asi sto let jakéhosi "státu nikoho". O území se čas od času přetahovali Poláci, Maďaři i Češi, ale v podstatě bez nějakých zvláštních územních požadavků. Nicméně největší nárok na Moravu si dělala další čeští knížata, zejména Boleslav I. (asi 915-972), který na Moravě odrážel maďarské vpády. Některými historiky je dokonce označován za toho, který se nejvíc zasloužil o vytvoření společné české státnosti. Nicméně definitivní připojení Moravy k Čechám došlo až v roce 1029 za dalšího českého knížete Oldřicha. Samostatnost jim však ponechal a vedením její správy pověřil svého syna Břetislava.

Plastiky našich nejstarších legend z "Cesty našich panovníků" u Bukovanského mlýna od akademického sochaře Václava Poliána.  Autoři projektu: Josef a Zdenka Kouřilovi

Dalibor Šrámek, duben 2025