Migrace R1b

Skupina R1b – "keltská" se z východu do centrální části Evropy vydává asi o 400 let po R1a. Obešla Černé moře a podél Dunaje směřuje na západ k jejím pramenům. Vyhýbá se přitom oblastem, která jsou již obsazena proto-slovanskými kmeny, stejně tak i poměrně hustě obydlenému Řecku a Itálii, takže postupuje zhruba od Balkánu, a přes Maďarsko a Rakousko směřuje k pomezí Švýcarska, Německa a zejména Francie.

A postupuje rychle. K této rychlé expanzi jim pomohla především lepší a dokonalejší vybavenost – ovládají koně, znají už první jednoduché povozy, mají dokonalejší zbraně. Toto všechno jsou novinky, které zdejší původní obyvatelstvo neznalo, a tak nemají moc možností, jak nově příchozím odolávat. Krom toho se živí hlavně chovem dobytka, takže se nemusí zdržovat zdlouhavým pěstováním plodin. Nešlo však o žádné dobývaní – i toto je mýtus. Přesto se ale zdá, že postup této proto-keltské větve byl přece jen agresívnější, než v případě proto-slovanů.

Cestou se ale z tohoto hlavního proudu oddělila někde pod jižní Moravou samostatná vývojová řada U106. Poměrně rychle prošla naším územím (dunajská kultura) a usazuje se v dnešním severním Německu. Postupně se rozšiřuje na britské ostrovy a přes Dánsko i do jižní Skandinávie, kde se přidává k místním budoucím Vikingům (I1) a již také k nedávno zabydleným předslovanským kmenům (R1a). Později se zčásti vrátí zpět a vytvoří zde mohutnou a nám dobře známou germánskou větev. Právě tato větev se později u nás stane nosnou populací haploskupiny R1b.

Hlavní proud nově příchozí R1b se však usazuje zhruba v místech dnešní severovýchodní Francie. Je to tzv. Galie, a tam se vytváří jakési centrum těchto kmenů, odkud budou postupně migrovat do všech částí Evropy. V době příchodu do západní Evropy měli tito nově příchozí genetickou mutaci P312, ale ještě nemají svoje pojmenování. Časem je však budeme nazývat Keltové a jako proto-kelty je již můžeme označit. Západní Evropa je tehdy velice řídce osídlena, a tak někdy kolem 2000 BC již pokrývají také celou tuto oblast.

A odtud míří obě základní větve R1b i k nám na naše české území. V průběhu dalších několika set let se ke šňůrové keramice našich proto-slovanů přidávají další kultury, které sem přinesla právě tato nová populace. Zvoncové poháry, kulové amfory, bádenská a zejména únětickákultura jsou ty nejznámější.

Keltské větve R1b – P312

Všimněme si nejprve větve, která se usadila v Galii, na pomezí s dnešním Německem a Švýcarskem neboli budoucích Keltů – P312.

Ovšem podobně jako u Slovanů, není Kelt jako Kelt. Časem se rozdrobili na spoustu kmenů a bylo jich opravdu hodně – snad asi 55 – a vlastně nikdy nevytvořili samostatný národ. Bylo to něco jako volné sdružení samostatných kmenů a geneticky byli rovněž pomíchaní. Zejména atlantská a italská větev byla vzájemně hodně propojená. Sami se jako Keltové neoznačovali. Jako Keltoi (barbar) je později nazvali Řekové, zatímco pro Římany to původně byli Gálové a až po nějaké době rovněž přešli na řecké pojmenování.

Byli to spíše řemeslníci a v tom v té době opravdu vynikali. Své výrobky pak směňovali za produkty svých zemědělsky laděných soukmenovců, nebyli proto tak svázání s půdou a to se projevovalo i v mnohem rozsáhlejší migraci. Jejich migrační trasy jsou velice rozmanité a jedna rodová linie dokázala procestovat Evropu křížem krážem, například z centra Francie do Španělska, tam odtud nahoru až na britské ostrovy a pak zase zpátky někam do centrální Evropy.

Podle směru dalších migrací a následných genetických mutací, můžeme Kelty rozlišit na celkem tři základní podskupiny. 

Iberská a galská větev R1b – P312 – DF27

Iberská odnož této větve se vydává jižní cestou až do Španělska a Portugalska, kde ovládnou celý, tehdy Iberský poloostrov. Bude to poměrně izolovaná větev se svojí vlastní historií a do dění u nás v centrální části Evropy nijak významně nezasahuje.

Její galská odnož je nám však mnohem bližší, - přicházeli k nám do Čech již v době bronzové a ještě dnes tvoří jejich potomci u nás asi dvě procenta naší celkové současné populace.

Stejně jako v předchozích kapitolách jsou všechny uváděné migrační mapky ze zdrojů projektu SNP Tracker, případně autorem vytvořené, s využitím stejného zdroje a projektů Family Tree či facebookových stránek Genetická genealogie. 

Kelto-italská větev R1b – P312 – U152 (S28)

Toto je větev, která nás asi zajímá nejvíc. Do této větve totiž patří i legendární kmen Bójů, které k nám podle legendy Livia Tacita pod horu Rip přivedl z Galie jejich vůdce Sigoves. Jeho bratr Beloves se odebral do Itálie a jak je vidět, právě tam je dnes jejich největší koncentrace. Možná, že příběh těchto dvou bratrů inspiroval našeho starého kronikáře Kosmy a použil jej pro svoji verzi příchodu našeho Praotce Čecha a jeho družiny.

Nutno však říci, že i tato větev se spolu s dalšími liniemi dostávala na naše území již v době bronzové. Její původní centrum bylo rovněž v Galii a odtud se postupně rozšiřovali jednak směrem k nám a zejména do severní Itálie. 

Dostávají se na naše území, do Rakouska, Slovenska i Maďarska. K nám přišel kmen Bójů asi kolem roku 500 př.n.l. a údajně podle nich dostaly Čechy od Římanů své pojmenování – Boiohaemum, země Bójů.

Zakládali tu svá opevněná sídliště – oppida, ve kterých žilo zpravidla několik set lidí. Ale v největším oppidu u nás, v Závisti kousek od Prahy, jich žilo až tři tisíce. Jejich celková populace v těchto sídlištích však nebyla až tak moc početná, snad maximálně do deseti tisíc. Mnoho dalších jich však bylo pravděpodobně rozptýleno v okolních osadách.

Podle klasického výkladu našich historiků se však Keltové odtud někdy na přelomu letopočtu stáhli a proč, to se zatím přesně neví. Jeden z důvodů může být úplně obyčejný – něco, co dnes nazýváme jako nezvládnutá nebo přehřátá ekonomika. Jejich sídliště byla mnohdy stavěná na nevhodných místech a již byla nevyhovující pro měnící se životní potřeby. Údajně se snad připojili k jinému keltskému kmeni – k početným Haeduům kteří operovali v centru Galie. Některé z genetických stop však ukazují také jejich další migraci spíš opačným směrem na Slovensko a dále do Maďarska.

Genetické migrační mapy našich současníků také nějaký velký exodus Keltů z našeho území nenaznačuje. Možná dosud nebyly jejich linie nalezeny, ale spíš to opět nahrává teorii, že ten kdo odešel, to byli vůdcové. Elita. Jejich vojenské oddíly, kněží, družina, jejich obslužní poddaní a pak také část věrných. Ale ten obyčejný lid důvod k odchodu neměl, ten tu prostě zůstal v okolních osadách a splynul se zdejším obyvatelstvem. Dnes je jejich podíl u nás asi 4 – 5% a ze všech keltských větví je u nás nejpočetnější.

Níže je ještě jedna zajímavá linie, tentokrát přes Anglii, kam budoucí Keltové dorazili v genetické mutaci BY96884 kolem roku -2300 BC. Dál pak sice pokračuje až do Skotska, ale stejná mutace se později objevuje i ve střední Evropě. Konkrétně u Prahy a slovinské Obrežje (doba bronzová i železná), na Slovensku v Komárně a na východě Maďarska (doba železná) a nakonec i v moravském slovanském hradišti Pohansko (asi 900 n.l.). Právě přítomnost této keltské skupiny na typicky slovanském hradišti prokazuje vzájemné soužití různých, i jinak zcela odlišných, kmenů. Tím se nabízí i hypotetická otázka, nakolik má tato linie souvislost s naším známým franským kupcem Sámem.

Atlantská keltská větev – R1b – P312 – L21

Tato haploskupina je ze všech keltských větví nejpočetnější. Zpočátku obsazuje západ Francie v Normandii, kde se mísí s původním obyvatelstvem (G2 a I2) a odtud se dostává na britské ostrovy, kde osídlují zejména Skotsko a sousední Irsko. Právě toto jsou ti nám dnes tolik známí, irští Keltové. Byla to tehdy poměrně odlehlá oblast, a tak tam mohli vcelku nikým nerušeni vytvořit svoji vlastní kulturu, vlastní zvyky, které jsou dnes podstatou historie tamních států. V Irsku jsou dnes místa, kde tato podskupina tvoří až 95% místní populace a staré keltské nářečí se tam používá dodnes.

Kvůli častým nájezdům dánských anglosasů během 5.století se však mnoho tamních obyvatel vrací zpátky na kontinent a obsazovaly západní pobřeží Francie – Bretaň a Normandii. 

I když je tato haploskupina ze všech keltských větví nejmohutnější, u nás je z nich naopak nejméně početná a celkově tvoří asi pouze jedno procento z naší současné populace. Je s ní však spojena jedna významná linie naší historie – linie našeho prvního vládnoucího rodu – rodu Přemyslovců.

Před několika lety zkoumali naši genetici ostatky některých našich přemyslovských knížat a poněkud překvapivě u nich zjistili haploskupinu R1b. Byl k ní přiřazen koncový marker Z17817 a díky genetickému trasování tak můžeme alespoň částečně vysledovat dávnou pouť našich knížecích a královských předků.

Germánská větev U106

Že je v naší současné genetické výbavě poměrně silné zastoupení skupiny R1b, za to může spíš její podskupina R1b – U106/S21, germánská větev. Ta v době svého příchodu do Evropy obývala severní část Německa, Dánsko a jižní Skandinávii, a odtud - někdy kolem 800 BC – se postupně rozšiřovala po celém pobřeží severní Evropy a níž do jejího centra. Jako první se o Germánech coby zvláštní etnické skupině zmínil počátkem našeho věku antický zeměpisec Strabón, který je označil za barbarskou skupinu v severní Evropě, podobnou Keltům, avšak nikoli s nimi shodnou. Původ názvu Germán je asi zkomolenina raného germánského slova Gaizamannoz (muži s oštěpy). A zde je také ten hlavní důvod proč název skupiny R1b jako "keltská" je hodně zavádějící. Byť mají společný původ, přece jen zahrnuje různé kultury i etnika. Faktem však zůstává, že časem se jejich kmeny vzájemně natolik promísily, že je mnohdy obtížné rozlišit, kdo je vlastně kdo.

Po příchodu do Německa se hlavní germánský proud rozdělil na dvě větve. Jedna s mutací FTT8 směřovala směrem k nizozemskému pobřeží, druhá – Z18 – se vydala podél Labe směrem k Dánsku a dál do jižní Skandinávie. 

Germánská větev R1b – U106 - FTT8

Markomani

Je to větev, která je z germánských kmenů nejpočetnější a je nejpočetnější i u nás. Usadili se zejména na nizozemském pobřeží Severního moře, ale ve velkém počtu expandovali i na britské ostrovy, kde se dokonale promísili s keltskými větvemi. Míšení s Kelty probíhalo ale i ve vnitrozemí. Keltové v té době byli kulturně vyspělejší a Germáni se od nich vlastně učili. Sice mezi nimi občas probíhaly boje, ale většinově spolu běžně koexistovali a jestliže v těchto oblastech nakonec Germáni převládli, bylo to spíše populačním přečíslením než vojenským tlakem.

Postupem času pak jednotlivé germánské kmeny dostávaly svá pojmenování a jako první z těch nově pojmenovaných vstoupili na naše území nejznámější z nich, Markomané. To bylo v době na přelomu letopočtu. Markomany tehdy vedl jejich vůdce Marobud a přišli k nám z oblasti kolem Frankfurtu uprostřed Německa a z této oblasti je to u nás snad nejznámější kmen. Zde se poměrně pevně zabydleli a Marobud prý obsadil i některá keltská oppida, zcela určitě Závist, některé zdroje uvádí, že je dokonce vyplenil. Pravděpodobně však Keltové svá oppida opustili ještě před příchodem Markomanů.

Markomané tu zůstali asi 500 let. Někteří autoři říkají, že snad ani neměli nějakou snahu tu natrvalo zůstat. Byli to podstatou válečníci a naše území využívali spíš něco jako mateřskou základnu pro svoje válečné výpady. Nakonec se jejich vojenská složka kolem roku 500 n.l. stáhla někam do severního Portugalska, kde nakonec splynuli s tamní populací a jejich historická úloha skončila. Běžné obyvatelstvo u nás však zůstalo a genetickou stopu u nás zanechali přibližně ve stejném rozsahu jako Bójové. 

Nutno ale poznamenat, že podobné trasy směřující na naše území jsou ze všech germánských linií nejpočetnější, a to nejen v daném směru, ale i v čase – od doby bronzové až po středověk. Nelze je tedy přiřadit pouze k jednomu kmeni.

Celkově má dnes tato větev v naší republice téměř poloviční zastoupení ze všech větví celé haploskupiny R1b a zhruba desetiprocentní podíl z celé současné populace. Na tom se však velkou měrou podílí i pozdější migrace z německých zemí, zejména vlivem kolonizace z doby krále Přemysla Otakara I. anebo přirozenými migracemi v dobách habsburských monarchií.

Rozložení této haploskupiny v naší zemi je však dost nerovnoměrné a silně převažuje její výskyt v severních a jižních Čechách, naopak na Moravě převládá haploskupina R1a.

Germánská větev R1b – U106 – Z18

Langobardi

Druhá větev – Z18 – se z Dánska po čase obrátila směrem k východu do Polska a ještě dál až na Ukrajinu a dolů k tehdejší Byzanci. Je to již převážně v mutaci Z17 a navazujících linií. Vytvoří tak genetický základ budoucích germánských kmenů jako Herulové, Rugiové či Vandalové, usídlených v Pomořansku na pomezí Německa a Polska, anebo dalších kmenů, které se přesunuly ještě východněji směrem k Ukrajině a Černému moři - Gótské kmeny s Ostrogóty a Vizigóty. S námi toho ale nemají mnoho společného. Snad jen prvně jmenovaní, Herulové a Rugiové, kteří se počátkem našeho letopočtu vydali na jih, se nakrátko usadili na jižní Moravě. Jejich genetická stopa je ale celkově jen do jednoho procenta naší současné populace.

K nim bychom mohli přiřadit i jejich sousedy z polabské oblasti, mnohem slavnější Langobardy. Jejich původ je snad někde na dolním toku Labe pod Hamburkem a rovněž tento kmen se vydal na jih a v budoucnu přes Rakousko do maďarské Panonie a odtud zpátky do severní Itálie. Zde založili svoje království a celá tato oblast se po nich nazývá Lombardie.

Historici o nich sice mluví jako o Germánech, ale nejspíš jsou hodně promíchaní i s některými keltskými kmeny. Rovněž směr pohybu jejich tažení je nejasný. Shoda je pouze v tom, že byli na jihu Moravy. Avšak někteří autoři je tam směrují přes Čechy, jiní je vedou z Německa na jih a na jižní Moravu se pak dostali přes Rakousko. Ani archeologické nálezy prý nejsou úplně jednoznačné. Bezpečně je poznáváme pouze na jihu Moravy kolem Znojma a nedávno se objevilo i jejich sídliště na Kyjovsku. Jejich "přechod" přes naše území však také trvá několik generací, možná i dvě stě let.

A jasno v tom nedělají ani genetické migrační trasy. V uvažované době – 3. až konec 6.století n.l. - již byly keltské a germánské kmeny etnicky i geneticky natolik promíchané, že je obtížné je rozlišit. Problém je v tom, že tato genetická linie Z18/Z17 je v zemích, kde by měli působit, početně velice slabá. Rozhodně slabší, než by odpovídalo tehdejší mohutnosti tohoto kmene. U nás tvoří asi jedno procento našich současníků, v Rakousku a na Slovensku totéž, v Maďarsku a v Itálii ještě méně, a ve Slovinsku se dokonce zatím žádný nenašel. 

Spíše to vypadá na příslušnost Langobardů k první ze dvou větví – FTT8 a její další mutaci Z381 - L48. Ta je o poznání početnější a její migrace v jižním směru vede kolem našich hranic z Německa do Rakouska a odtud pak na jižní Moravu. Není však úplně jasné, zda tyto mutace působily i v oblasti dolního Labe. I četnost těchto mutací současné populace v příslušných zemích je násobně vyšší – pět až šest procent. Pouze v Itálii je to opět překvapivě málo – 2%, což naznačuje, že tamní nosnou populaci vytvořili Keltové.

Tato větev však neobsahuje pouze zmiňované Langobardy, ale jsou tam i příslušníci všech dalších kmenů, jednak Markomani, ale i kmeny z území budoucích Austroasijců (centrum Německa) a Alemanů (Bavorsko), kteří pak s Langobardy kolem roku 600 n.l. vytvoří mocnou říši Franků. Zcela určitě ale zahrnuje i keltské kmeny z kelto-italské větve U152, které operovaly ve stejném směru.