GENETIKA ZEMÍ
Genetika států
Jestliže nám naši historici dokázali rozdělit a popsat jednotlivé větve skupiny R1b, u slovanské R1a tomu již tak moc není. Samozřejmě má také spoustu mutací a podskupin, ale všechny nazýváme prostě slovanské. Maximálně se rozlišují na Západní Slovany – to jsme my, střední Evropa a severovýchodní Německo, dále Polabští Slované – to jsme zase my a zejména Němci v okolí řeky Labe, Východní Slované – to je v podstatě celý rusky mluvící východ Evropy a nakonec Jižní Slované, nebo také Jihoslované – a to je ten Balkán, bývalá Jugoslávie a celý ten spodek Evropy. Samozřejmě jsou pak další a další oblasti s touto skupinou, zejména Asie, ale to už je jiný příběh.
Toto dělení je z jazykového hlediska. Kde a jak se mluví. Kde je "slovanština", tam jsou Slované, kde není, tam je jiný národ a své k tomu přidává ještě národní tradice a národní cítění. Toto dělení však již tak plně neodpovídá skutečnému původu, zejména z genetických hledisek. Již jsme si řekli něco o rozdílnosti jednotlivých slovanských mutací, ale najdeme i řadu zvláštností při pohledu na genetickou strukturu jednotlivých států. V následných grafech je uváděna četnost haploskupin Y-DNA jednotlivých zemí, a to podle současné databáze Eupedie.com.
Západní Slované – Česká republika, Polsko, Slovensko. Zde je situace celkem jasná, slovanský původ je většinově potvrzen i genetikou.
O nás jsme si to již řekli. Slovanský původ je zřejmý, i když je z těchto zemí nejvíce ovlivněn germánským působením v průběhu celého středověkého vývoje. Nosnou složkou slovanské skupiny R1a je u nás její "západní" mutace M458 a jsme asi jediný slovanský stát, kde tato "holubičí" mutace silně převládá nad její "jižní" variantou Z280 – zhruba v poměru 2 ku 1. Relativně vyšší zastoupení nejstarších skupin E, G, J a různých složek skupiny I zase svědčí o vyšším osídlení našich nejstarších obyvatel - lovců, pastevců a prvních zemědělců a jejich jakž takž plynulém populačním vývoji až do současnosti, a to bez nějakých výrazných demografických otřesů. Na Slovensku má slovanská složka ještě výraznější zastoupení. Poměr obou jejich mutací je tam ale zhruba v opačném poměru než u nás, což ukazuje na silnější příchod Slovanů z jižní větve Z280 během druhé migrační vlny. O něco vyšší výskyt skupiny N zase ukazuje, že sem přišli také z oblastí blízko k baltickým státům.
A Polsko je snad nejslovanštější zemí západní a střední Evropy a možná i na světě. Je to dáno i jejich polohou blízko místa vzniku celého slovanského etnika a vlastně její hranice s Ukrajinou je ona "Charvátská" oblast, ze které dál do centra Evropy vycházela druhá slovanská migrační vlna. Naše a jihoslovanská mutace je u nich tak půl na půl.
Mezi západní Slovany se někdy řadí i oblast kolem řeky Labe, která vede až do německého Hamburku. To jsou Polabští Slované a pokrývají téměř celou oblast severovýchodního Německa. Málo se ví, že tato část byla pod silným slovanským vlivem až do 11. století. Například ostrov Rujana byl vyloženě slovanský. Teprve až během silných vojenských expanzí Germánů bylo tamní slovanské obyvatelstvo podmaněno a postupně germanizováno. Tehdejším Slovanům tam říkali Venedové, německy Wenden a radikalizace Germánů vůči této skupině obyvatel šla tak daleko, že toto slovo bylo dokonce zakázané. Teprve až v nedávné době, vlastně díky genetickým důkazům, se tento pojem opět v německých textech objevuje. Na grafech je hezky vidět silné zastoupení skupiny R1a zejména ve východním Německu - téměř čtvrtina obyvatel, ale i v ostatních částech jí není až tak málo. A ve spojení s rovněž vysokým podílem vikingské skupiny I1, to potvrzuje smíšený původ Germánů v jižní Skandinávii, jako mix skupin R1b - I1 - R1a.
Naši další nejbližší, již neslovanští, sousedé jsou na tom geneticky podobně. My, Slovensko, Rakousko a Maďarsko – to je oblast v centru Evropy a byla to jakoby společná křižovatka různých migrací a podobná je tedy i jejich genetika. U Rakušanů samozřejmě převládá R1b a tam je to dáno větším germánským vlivem již od dob Franků, ale keltská složka této skupiny je u nich podobná jako u nás – do pěti procent. Přesto je podíl slovanské R1a asi větší, než by se čekalo a je to opět vliv migrace jižní větve Z280. Konec konců, počátky vzniku Sámovy říše spadají právě do pomezí Rakouska a Moravy.
A podobnou strukturu má i Maďarsko. To je nám dokonce geneticky snad nejblíž a možná to leckoho i překvapí. A je na tom i to překvapující, že na rozdíl od nás se neřadí mezi slovanské státy. Slovanský podíl tam tvoří asi třicet procent a historie jejich původu je vlastně podobná jako třeba u Slovenska. I velká část Maďarska byla součástí Sámovy říše, nicméně později, koncem 9.století, sem přišli odněkud ze zauralské oblasti tamní ugrijské kmeny a v Maďarsku se usadili. Nebylo to nijak početné etnikum, ale v tehdejší chaotické době si zde brzy získali vliv, vyhlásili maďarské království, které vlastně trvalo jen asi sto let, ale jejich jazyk ungri – latinsky Hungari – se rozšířil i mezi původní, převážně slovanské obyvatelstvo. Ono slovo "magyar" pochází z ugrofinštiny a znamená "ty, co mluví". Dnes je tohoto ugrijského národa v celé maďarské populaci snad jen jedno procento, ale Maďaři jsou na tento svůj původ náležitě hrdí.
Východní Slované - sem řadíme zejména Bělorusko, Ukrajinu a Rusko.
U Běloruska a Ukrajiny se jejich slovanský původ jaksi předpokládá automaticky. Toto území je jejich pravlastí a dokonce by mnohý očekával i vyšší výskyt této haploskupiny. Jejich historický vývoj je však hodně poznamenán četnými nájezdy nejrůznějších etnik a národů snad ze všech stran. Z východu Tataři, Hunové, Ugrofini, Mongolové a zejména ze severu skandinávské kmeny Vikingové a Varjagové, neboli Normané. A právě od těchto Varjagů dostala tato oblast své pozdější pojmenování Rusko. Vikingové přes toto území často jezdili za svými obchody, přičemž využívali splavnosti místních řek, po kterých se dostávali až do Černého moře a dál až do Byzancie. Varjagové jim říkali veslaři, a to se v jejich jazyce řeklo "ruotsi" a odtud pak dnešní Rus.
Koncem 9.století do těchto míst přitáhl svá vojska finský vladař Oleg Rurik, sjednotil zdejší slovanské kmeny a založil tu první státní celek Kyjevská Rus. Ten však měl celkem krátké trvání a nakonec ve 12.století podlehl mongolským dobyvatelům, kteří tuto zemi dokonale rozvrátili. Pak se tu střídali další a další nájezdníci, a to vše vedlo k tomu, že se původní slovanské obyvatelstvo začalo přesouvat dál na východ a také do severních oblastí, až nakonec ve 13.století vzniklo Moskevské knížectví, které pak vedlo k pozdějšímu carskému Rusku.
Rusko je tak jeden z nejmladších národů v dnešní Evropě a tak trochu to odporuje zažité představě, že Slované pochází z Ruska. Ta migrace k nim probíhala až později a od západu. Geneticky vychází samozřejmě z raných Slovanů, zejména větve Z280, ale zahrnuje vlastně i všechny další slovanské podskupiny - naši M458, baltskou Z92 a na jihu i skýtskou Z93. S nimi tam od černomořské oblasti doputovala i velká část skupiny I2a a na severu je navíc velice početně zastoupena normanskými obyvateli skupiny N. Tito Normani tvoří nosnou skupinu všech obyvatel celého severského pásu od Švédska přes celé ruské pobřeží Severního ledového oceánu až po Aljašku.
Rusko je však natolik rozsáhlé, že její genetická struktura se značně liší region od regionu. Jiné je složení na severu a úplně jiné v jižních oblastech, kde se víc blíží k indoíránskému složení. Na předchozím grafu vidíte její zprůměrovanou strukturu, ale ta platí pouze pro evropskou část Ruska. V asijské části za Uralem je to něco úplně jiného a tam se jedná vlastně jen o skupiny dálného východu N, O, Q a nejstarší současné skupiny C.
Na mapce je vidět rozmanitost genetické struktury v různých částech Ruska. V severní baltské oblasti je zřejmý vysoký podíl R1a našich slovanských mutací a zhruba stejný podíl severské skupiny N. Dál směrem k Uralu už je to region od regionu jiné. Najdeme tam oblasti s převahou R1a, patrně indoiránská Z93, hned vedle silně převažuje normanská skupina N a o kousek dál je region s převládající nekeltskou skupinou R1b. Vpravo nahoře je naznačena přibližná struktura celé asijské části, i když tam se jednotlivé regiony od sebe liší ještě mnohem výrazněji. Naše evropské skupiny typu R*, tam jsou ale jen ve stopovém měřítku
A nakonec tu máme jižní Slovany – to jsou země bývalé Jugoslávie a Bulharsko, a právě u těchto zemí se objevují největší paradoxy. Třeba Jugoslávie má slovanství přímo v názvu, ale když se podíváme na genetickou strukturu jednotlivých zemí, vidíme zřejmý rozpor. Většinovou slovanskou haploskupinu tam má snad jenom Slovinsko, jinak tam všude převažuje jedna z mutací I2a, a to v dost silném rozsahu.
Připomeňme, že skupina I2 je pokračováním našich původních lovců mamutů, sobů a koní a postupem času se soustředila do černomořských oblastí s jámovou kulturou, kde byla menšinovým doplňkem tamních obyvatel s R1a a R1b. Když pak odtud došlo k expanzi na západ Evropy, tato I2 se "svezla" s nimi. Je tedy dnes v menším rozsahu přítomna všude ve slovanské, germánské a z velké části i keltské populaci. U obyvatel, kteří zůstali u Černého moře pak vznikla někdy na přelomu letopočtu její zvláštní mutace I2a – L621. Během slovanských migrací z Ukrajiny do jižních oblastí se k nim tito obyvatelé připojili, přijali slovanský jazyk a společně zabydleli celou oblast kolem Jaderského moře, dosud nazývanou jako Ilýrie, případně Dalmácie.
Tato mutace má ještě jednu zvláštnost – je silně propopulační a její nositelé se v průběhu dalších staletí natolik rozmnožili, že dnes tam jsou převažujícím genetickým etnikem. Vlastně se ve větším rozsahu vyskytují pouze tam. Krom toho je tato oblast snad nejvýbušnější oblastí celé Evropy, kde docházelo k častým migracím z blízké Anatolie a Malé Asie, a stejně tak byla oblíbenou trasou všech možných dobyvačných výprav asijských kmenů – Turků, Tatarů, Mongolů, Avarů, volžských Bulharů, ale i Římanů a celé řady dalších. Toto všechno mělo a má dopad na podobě jejich současné genetické struktury a také na charakteristice celého balkánského obyvatelstva, kde je rovněž zřetelný i vyšší výskyt skupiny E, původem z Malé Asie a Afriky.
Z "jugoslávských zemí" je Slovinsko jediná země, kde je podíl slovanské R1a opravdu významný. Dokonce o chlup vyšší, než u nás - kolem 38 procent. Je to hlavně jižní mutace Z280 a je s tou naší, převážně moravskou oblastí, spojena jakýmsi mostem přes přilehlou část Itálie, Rakouska a Maďarska. Toto všechno bylo dokonce součástí Sámovy říše, který se zdejšími kmeny udržoval velice přátelské kontakty. Dokonce sám Sámo, podle jednoho nepotvrzeného zdroje, pocházel z přilehlé části Itálie, snad tu byl dokonce i urozeného původu a mezi zdejšími Slovany vyrůstal. Znal dobře slovanský jazyk i jejich zvyky, a tak pro něj později nebyl problém stanout v čele Slovanů v jejich boji proti Avarům. O pevných kontaktech Sáma s touto oblastí svědčí i to, že i jedna z manželek jeho nejstaršího syna byla dalmatská princezna Muravha. Na vedlejším grafu je vidět také dost významný podíl zmiňované skupiny I2a a také poměrně vyšší zastoupení germánské mutace R1b. O dávné přítomnosti Slovanů v této oblasti svědčí i názvy některých měst. Třeba Benátky, v původní italštině Venetia, znamená město Venetů a podobně rakouská Vídeň, neboli Vindobona, je rovněž podle Slovanů-Vinidů.
U ostatních zemí bývalé Jugoslávie – Srbsko, Chorvatsko, Bosna-Hercegovina, Černá Hora a Makedonie již převažuje ona zvláštní mutace našich původních lovců I2a-L621 a někdy i dost významně. Naproti tomu podíl slovanské složky R1a kolísá od zhruba čtvrtinového podílu až po necelých 8%, ale pozor, u těchto jižních Slovanů je navíc ještě v této skupině vyšší výskyt skýtské mutace Z93. Přibližně stejný podíl má pak ještě maloasijská skupina E, která je v Evropě zastoupena spíš jen v těch jižních zemích. Skupina R1b je všude nízká, 4-13% a zde je to převážně její italo-keltská mutace.
Jedinou výjimkou z této jugoslávské oblasti je Kosovo. To na tom bylo kdysi podobně, ale nakonec doplatilo na vpád Osmanských Turků, kteří tuto část země koncem středověku na několik století plně ovládli a zavedli islám. Tomu se však zdejší křesťanští Slované odmítli přizpůsobit a nakonec byli Turky doslova vyvražděni. Kosovské nářečí, které jazykovědci řadí mezi slovanské, se tam však udrželo dodnes, a to je to snad jediné, co dnes tuto zemi se Slovany spojuje. Významně tam převládá ona maloasijská skupina E a slovanská R1a zde nedosahuje ani pěti procent.
Poslední zemí, která spadá pod Jižní Slovany je Bulharsko. I zde je ale podíl slovanské genetiky menšinový. V podstatě má stejné složení jako většina jugoslávských států. Původním obyvatelstvem zde byli Thrákové, což byla směsice všech okolních národů, geneticky hodně promíchaní. Po příchodu Slovanů zde převládl jejich jazyk, ale krátce na to sem od východu přišli Volžští Bulhaři. I když byli v silné menšině, vyhlásili zde Bulharské království, dali zemi svoje jméno, ale slovanština jako ústřední jazyk zůstala zachována. I když zde pak vládla celá řada dalších národů, názvy Bulharsko a bulharština přetrvaly.
Zmíníme se ještě o sousedním Rumunsku. Má téměř stejnou historii a stejnou genetickou strukturu jako sousední Bulharsko, ale nepatří mezi slovanské země. Jejich původní obyvatelé se nazývali Dákové a krátce po začátku našeho letopočtu tuto oblast ovládli Římané. A právě od nich si vzala tato země svoje jméno Romania a částečně od nich převzala i jejich jazyk – latinu. Časem si ji přizpůsobili po svém, ale základ zůstal a některá slova od nich později převzali i Slované. Bača, brynza nebo vatra je dnes součástí slovenského koloritu.
Na příkladu Bulharska a Rumunska vidíme, jak je to s tím označováním původu a dělením národů na různé skupiny ošidné. Stejná genetika, stejná historie, stejná oblast a jedni Slovani jsou, druzí zase nejsou. Podobně jsme to viděli i v Maďarsku, převažující slovanský původ je tam doložen, ale hrdě se hlásí k naprosto minoritní národnosti. U Kosova zase naopak. Ale musíme brát v úvahu, že genetické výzkumy tvoří pouze doplněk celé řady historických poznatků. Národnost není dána jen jednou genetickou skupinou, ale také a především jazykově a kulturně.
Všechny národy jsou dnes jakýmsi genetickým mixem a bylo tomu tak vždycky již v dobách svého vývoje. Dříve nebyly národy a tehdejší obyvatele jsme se naučili pojmenovat podle jejich způsobu života nebo výrobků, které s oblibou vytvářeli a které naši archeologové dokázali najít. A to jsou ty různé kultury zvoncových pohárů, mohyl či šňůrové keramiky. Dnes jim již dokážeme dát i genetický kód, ale neznamená to, že obyvatelé té, které kultury měli jen ten jediný kód.
Na naše území k nám nejdříve přišli lovci, pak zemědělci, chovatelé a pastevci. Již tehdy to byl geneticky mix I, J a G. A když sem pak z východu přišli lidé R1a se svou šňůrovou keramikou, neznamená to, že tady pak byli jen oni. Původní obyvatelé tuto kulturu rovněž přijali a všichni pak tyto zdobené džbánky vyráběly společně. Pak přicházely další a další kultury a obyvatelé, kultura a zvyky se změnily, ale obyvatelstvo nikoliv. To prostě zůstalo. Měnila se genetická struktura, možná se změnil jazyk, možná ne, někdy to byl přirozený vývoj, jindy násilný vpád, to už je případ od případu, ale většinově dosavadní obyvatelstvo vždy zůstávalo. Ale ve vývoji každé země je nějaký milník či událost, které toto obyvatelstvo považuje za významné a podle něj pak hodnotí svoji historii a třeba i původ. U nás je takový milník Praotec Čech a příchod jeho slovanské družiny. U nás se zabydleli a brzy se stali dominantním etnikem naší země. Původní obyvatelstvo se jim přizpůsobilo, přijali jejich řeč, a když pak vznikala česká státnost, přijali ji všichni společně, nejenom ta slovanská část.
Národ si tedy svůj původ určuje nikoliv podle genetického klíče, ale podle historických souvislostí. Genetika ale pomáhá hlavně při zkoumání pohybu obyvatelstva, doplňuje dosud neznámé skutečnosti, a naopak upřesňuje ty známé. Třeba právě to naše slovanství. Všeobecně se vnímá, že Slovany jsme se stali oním příběhem o našem Praotci. Co bylo předtím, bylo víceméně neznámé, a i to známé bylo předmětem sporů a nejasností. A právě genetika pomáhá objasňovat jak to vlastně bylo, kdo k nám vlastně přišel a odkud, a zejména dokazuje přítomnost našich slovanských prapředků mnohem dříve, než se dosud předpokládalo. Dokládá rovněž plynulý a přirozený vývoj běžného obyvatelstva, tedy alespoň v našich zemích.
My jsme se z klasického dějepisu naučili pracovat s takovými pojmy jako přitáhli, odtáhli, dobyli, podrobili, a to v nás mimoděk vyvolává pocit, že se tu snad měnila i populace a kdoví jaké všechny možné změny. Ale toto pojetí dějin je vlastně jen historie "těch nahoře" – panovníků, králů, šlechticů. Známe, kdo s kým z nich se oženil, jakou bitvu vyhrál a kam přesídlil. Dobře, ale už to nic nevypovídá o vlastním obyvatelstvu, a přitom právě ti tvoří skutečný národ. Ten panovník možná prohrál nějakou bitvu a odtáhl. Ale prohrál a odtáhl jen on a pár tisíc jeho vojáků, ale ten běžný lid tady dál obdělával svá políčka, pekl chleba a koval radlice. Možná se tomu lidu s tím novým panovníkem dařilo líp, možná hůř, ale to je asi tak jediný dopad, který na něj taková dějinná událost měla. Samozřejmě, pokud došlo na dlouhodobé války nebo pogromy, tak to už je o něčem jiném. Koneckonců, celá řada zde uvedených map ukazuje, že vlastně většina etnicko-genetické struktury současné populace vznikla již v dobách prvního osídlování naší Evropy. Kam tehdy ti naši předci přišli, tam zůstali a jejich další vývoj probíhal na jejich přirozeném rozšiřování. Je to vidět zejména u nás. Možná je to trochu jiné pojetí historie, ale již pomalu proniká i do Wikipedií. A při současném tempu vývoje genetické vědy, se určitě dozvíme ještě mnoho zajímavého…
Dalibor Šrámek, duben 2025