GENETICKÉ PUTOVÁNÍ

O čem je tento blog?

Kořeny máme hluboko. Jen je někdy hledáme až příliš povrchně.
Zvědavost, kam sahají naše kořeny, mě přivedla od zájmu o pravěk až k nově vznikajícím poznatkům genetické genealogie. K tomu, co nám dnes říká DNA – nejen o Slovanech, Keltech, či Germánech, ale i o našem původu obecně.

Tento blog je pak pokusem o spojení klasické historie s novými poznatky z genetické genealogie, a to často tam, kde se tyto světy zatím míjejí. Co říkají archeologické nálezy, co ukazují genetické stopy? A jak si z toho všeho poskládat srozumitelný obraz našich dávných předků?

Uvedeme vás do základů genetických haploskupin a jak jejich nositelé postupně osídlili celou Evropu, ukážeme trasy příchodu našich slovanských předků i rozmanité cesty jejich keltských a germánských souputníků a také poodhalíme tajemný původ našich prvních vládnoucích přemyslovských panovníků.

Nečekejte učebnici. Tento blog není systematickým výkladem, ale spíš mapou – místy přesnou, jinde trochu tušenou. Nejde až tak o odbornou studii, ale o přístupný a trochu i osobní pohled na minulost, kterou máme všichni v sobě. Najdete tu fakta, mapy, hypotézy, trochu ilustrací… a pár nevyhnutelných otázek, které ještě čekají na odpověď. 

Tak tedy - kdo jsme? A odkud přicházíme...?

Osídlování Evropy

Malý úvodník do haploskupin

V poslední době se ve veřejném prostoru začínají uplatňovat poznatky z poměrně mladého vědního oboru genetické genealogie. Ta vychází ze zjištění, že každý z nás získává po rodičích jednu skupinu genů – haploskupinu, která se předává všem dalším generacím.

Zjišťujeme zejména haploskupinu Y-DNA po otci, která je oproti matce (mtDNA) trvanlivější. Tyto geny někdy, někde a u někoho vznikly a jak už je jednou někdo získal, už v něm jsou natrvalo po všechny další generace.

Existuje celá řada těchto haploskupin a pro rozlišení je vědci označují písmeny. Zjednodušeně se dá říci, že každé etnikum, které někdy, někde a nějak vzniklo, má svoji vlastní skupinu. Ale i ta prodělává nějaký vývoj a postupem času z ní vznikla skupina jiná, s jiným označením. Například jedni z prvních lidí měli skupinu F. Různě se rozběhli do celého světa a někde se z ní vyvinula skupina G a někde jinde a v jiném čase zase skupina K, z té zase skupina N nebo P atd., až po skupinu R, a to jsme my. Přibližně 70 % všech současných Evropanů jsou nositeli této skupiny, ale ještě to bude chvíli trvat. Tato skupina vznikla někde v kazašských stepích asi 32.000 let př.n.l. a odtud pak jejich nositelé postupně směřovali přes Rusko směrem k Ukrajině.

Ale to, že jedno etnikum má nějakou skupinu ještě neznamená, že ji tam mají všichni. Nelze si to představovat tak, že byl někde nějaký kmen se skupinou například F a najednou se tam všichni proměnili v G a od té doby všichni nosili tuto skupinu. V tom kmeni možná zpočátku měli všichni skupinu F, ale pak se tam narodil chlapec, jehož gen již byl poněkud upraven, a ten už měl právě onu skupinu G. A jak se postupně dál rozmnožoval, přibýval v tom kmeni počet členů s touto novou skupinou, až v ní nakonec převládala. Ta původní skupina F tam mohla dál přežívat, možná postupně v tom kmeni zanikla nebo se ten kmen dál rozdělil na více částí a každá z nich šla svojí cestou a v každé z nich pak byl jiný poměr těchto genetických skupin. 

Tento proces mohl trvat po spoustu generací, třeba stovky i tisíce let. Případ od případu. Takže jestliže mluvíme o tom, že nějaká část lidí měla nějakou skupinu, tak málokdy byla zcela homogenní, a zcela určitě tam byly alespoň stopy skupin dřívějších generací. No, a navíc se tam ještě přimíchávaly i haploskupiny cizích kmenů, se kterými se na své pouti setkali. 

Během těch tisíciletí se ta etnika různě vzájemně promíchala, jednotlivé, třeba odlišné kmeny se spojily ve větší společenství, ty pak v civilizace a pak zase v národy a v každém z nich je určitý mix skupin. Někde víc, někde míň, hodně homogenní společnosti jsou dnes již spíše vzácností. Ale jsou.

Ale tak, jak dochází k proměnám z jedné skupiny do druhé, tak dochází ke změnám i uvnitř jednotlivých skupin. Čas od času se totiž stane, že při přenosu onoho genu na další generaci v něm dojde k nějaké poruše nebo úpravě některé jeho části a ten gen už není úplně stejný. Dochází k jeho mutaci, kterou opět nějak označujeme, a tak třeba z naší R se stala R1 a časem zase R1a a R1b.

A uvnitř těchto nových skupin opět dochází k dalšímu vývoji, časem vzniká opět nová mutace – marker, podskupina – a ta má také svoje označení a přidává se za to předchozí. Těch mutací se za celé ty dlouhé tisíce let nashromáždilo opravdu hodně, všelijak se rozvětvují a vzniká tak dlouhý řetězec různých markerů, poskládaných do široké pyramidy.

          Např. : R1a – M458 – L260 – Y256 – YP654 - atd.         Nebo jinak : R1a1a1b1a2a …

Počátek - haploskupina A 

Pokud bychom to vzali od počátku, tak úplně první, výchozí, haploskupinu se podařilo izolovat u našeho nejstaršího známého prapředka, který se nacházel v oblasti rovníkové Afriky, přesněji v Nigeru, v době asi před 230 000 lety. Vědci ho nazvali jako Adam a odtud pak jeho genetickou haploskupinu jako A, s výchozím označením jeho markeru PR2921. A od tohoto Adama se pak odvíjí populační vývoj celého našeho lidstva v mužské linii a na tuto výchozí haploskupinu se také navěšují všechny další mutace a navazující haploskupiny B, C atd. až po zatím poslední R.

Jen tak pro zajímavost - v té úplně první haploskupině A existuje také jedna rodová linie, která si svoji původní mutaci ponechala a žije s ní celých téměř čtvrt milionu let až dodnes. Další zajímavostí také je, že převážnou většinu své existence žila stále ve stejné oblasti a poprvé zmutovala do podoby A-L1087 až před 30000 lety v Kamerunu, pouhých 1000 km od místa svého vzniku. A v tom Kamerunu dnes ještě žije několik jejich potomků a snad ještě dva afroameričané v americkém Wisconsinu.

Rozvoj migrace - haploskupina C 

Nicméně ten "hlavní Adam" se v průběhu času různě rozptýlil po africkém kontinentu, časem se tam proměnil ve skupinu B a z ní pak do skupiny C. A právě tato skupina nás přivedla před zhruba 65000 lety z Afriky na arabský poloostrov a zahájila postupnou migraci lidstva do celého světa.

Kolem roku 45.000 BC se lidé ocitli ve východní Asii a celá tato oblast mezi Černým a Kaspickým mořem směrem dolů k arabskému poloostrovu a Iránu bude již brzy jakousi velkou křižovatkou migračních dějin lidstva. Odtud různé kmeny tehdejších lidí odcházeli na všechny strany do Evropy a Asie a sem se zase po mnoha generacích vraceli a vydávali se na další cestu.

Nejdříve odcházeli především na východ, kde osídlili celou jihovýchodní Asii, včetně dnešní Malajsie, Sumatry a Jávy. Tehdy to nebyl žádný problém, protože v té době byla celá tato část propojena v jednu pevninu. Tam si ale osvojili námořní plavbu a v době kolem 40.000 BC dosáhli také Austrálie a Nového Zélandu, kde dali základ dnešním Maorům. V tu dobu byla hladina oceánu podstatně nižší než dnes, ale přesto asi byla tehdejší přeprava do těchto končin spíš náhodná záležitost.

Z Asie ale tehdejší lidé odcházeli i přesně na opačnou stranu - do Evropy. Pokud pomineme neandrtálce, kteří byli našimi prvními skutečnými praobyvateli, byl to první pokus moderních lidí na osídlení této oblasti. Migrovali k nám přes Turecko a Bosporský průliv, který vlastně tehdy ještě neexistoval. Malá Asie byla spojena s Evropou úzkým pásem pevniny mezi Středozemním a Černým mořem. Černé moře bylo vlastně jezerem. A právě přes tento "pevninský Bospor" se vydala někdy před 37.000 lety další část tehdejších lidí. Dostali se na Balkán a přes severní Řecko do střední a západní Evropy, která byla doposud obývaná pouze zmiňovanými neandrtálci. A právě tuto novou skupinu lidí dnes známe jako Kromaňonce. Byli stále nositeli haploskupiny C a je s nimi spojována také tzv. kultura aurignacien.

Kromaňonci nyní rychle osídlovali neandrtálské oblasti a zhruba dvanáct tisíciletí s neandrtálci v Evropě koexistovali a zčásti se i vzájemně křížili. S výjimkou Afričanů mají současní lidé asi 2-5% neandertálského genomu. Oproti neandrtálcům byli Kromaňonci vysocí, štíhlé postavy s dlouhými končetinami, které sice byly výhodou v horkém africkém prostředí, ale ve zdejším drsném a chladném počasí se neukázaly příliš vhodné. Jeho schopnosti mu ale umožňovaly vyrovnat se s evropským klimatem a konkurovat neandrtálcům, přesto to však nestačilo na nějaký výrazný rozvoj jejich populace.

Z Kromaňonců máme jejich zástupce i v naší republice, a to krom jiného i v našem nejznámějším pravěkém sídlišti v Dolních Věstonicích. V genetické databázi jsou odtud evidováni minimálně tři jedinci z tohoto období – jeden s markerem C-F3393 z let okolo 29000 BC a další dva z o něco mladší příbuzné větve s markerem C-V86. Rod, ze kterého pocházejí tito naši "Mamutíci" však existuje dodnes a např. jeden z nich dnes žije v Anglii.

Haploskupina C je však u nás také zastoupena, a to minimálně v jednom případě. Ten k nám však nepřišel jako Kromaňonec, ale mnohem později. Jeho cesta vedla také z arabského poloostrova, ale vedla nejprve směrem na Sibiř, pak až k Dálnému východu a tam se otočil zpátky a přes Rusko a Ukrajinu se s pozdními neolitickými farmáři dostal do střední Evropy a také do naší země. Nyní má genetickou mutaci C-BY99627 a jeden z jeho příbuzného genetického rodu dnes žije i na Slovensku.

Uvedené cesty na této a mnoha dalších mapkách jsou podloženy genetickým trasováním s řadou konkrétních rodových linií. Ty vychází z genetické databáze Family Tree, která sdružuje téměř milion uživatelů z celého světa, spolu se zhruba dvěma tisíci současných respondentů z České republiky, kteří se nechali otestovat na určení svého genetického původu. Výsledkem testu je nejen stanovení jejich současného genetického markeru, ale i markerů předchozích a protože genetikům je známo, kdy a kde jednotlivé dřívější markery vznikly, dá se tak určit celá vývojová trasa každého z testovaných. 

Tuto trasu je pak možné pomocí projektu SNP Tracker překreslit do mapy. Sloučením jednotlivých linií do jedné mapy pak můžeme vysledovat migrační pohyb celých společností (např. rody, kmeny etnika), a to nejen v místě, ale i v čase. Podobnou tematikou se zabývají i facebookové stránky Genetická genealogie se svojí vlastní databázi respondentů, které též přehledně sestavují do genetického stromu. Najdeme zde i přímý odkaz na oba zmíněné projekty Family Tree a SNP Tracker.

Druhá migrační vlna - haploskupina I 

V severní části arabského poloostrova se hromadí stále více lidí a z této směsice vzniká v poměrně krátkém časovém intervalu hned několik nových genetických haploskupin – G, H, J a K.  A samozřejmě dál pokračuje migrace do různých koutů světa.

K nám do Evropy se vydává jako druhá osídlovací vlna jedna z jejich větví někdy kolem roku 35000 BC a cestou se brzy vyvinula do samostatné haploskupiny I. Také díky již příznivějšímu klimatu se zde již ujala a dnes zaujímá významné místo v počtu současné populace téměř ve všech zemích Evropy. Stala se tak nejstarší hlavní haploskupinou v Evropě a zdá se, že i jedinou, která zde vznikla.

Její nositelé k nám přišli téměř stejnou cestou jako jejich kromaňonští předchůdci. Zde se s nimi také setkali a spolu s nimi a se zbytky neandrtálců tvořili jediné obyvatele tehdejší Evropy. Někdy je nazýváme jako lovce mamutů, či koní anebo také jako lovce a sběrače. Často jsou zaměňováni právě za Kromaňonce, ale Lovci jsou již nositelé nové a vyspělejší kultury gravettien. Oproti drsněji vyhlížejícím Kromaňoncům mají už i jemnější vzhled obličeje a prý to byli moc hezcí lidé.

Stavěli už i jednoduchá obydlí ze dřeva, kostí a kůže a vypadá to, že už žili i jakýmsi rodinným životem. Manželství sice tehdy ještě neexistovalo, ale společné soužití panovalo na základě vzájemné náklonnosti.

Evropu Lovci nakonec ovládli. Vyvinuli lepší způsoby oblékání i lepší lovecké náčiní a zbraně: sítě, pasti i luk a nad dřívějšími obyvateli získávali početní převahu. Neandrtálci byli postupně ze svých domovin vytlačováni směrem ke Španělsku, a tam už to pro ně znamená definitivní zánik. Jednak vlivem bojů o stejné zdroje potravin a jednak splynutím s nově příchozími vyspělejšími lidmi a byli prostě přečísleni. Rovněž slavná éra Kromaňonců, víceméně ze stejných důvodů, pomalu zaniká. Ovšem, než se tak stane, uplynou ještě dlouhé tisíce let a až do příchodu prvních farmářů okolo 9000 BC budou Kromaňonci a Lovci jedinými obyvateli Evropy.

Téměř po celou dobu starší doby kamenné – paleolitu - se Lovci zdržují ve střední Evropě kolem naší republiky. Teprve na přelomu střední a mladší doby kamenné se rozšiřují i do vzdálenějších oblastí a současně se rozdělují do dvou hlavních genetických větví.

Část Lovců se s ústupem ledovců stěhuje do severních končin a skandinávské oblasti se nakonec stanou jejich hlavní domovinou. Jejich genetická větev je označena jako I1 – skandinávská nebo severská a v budoucnu bude hlavní složkou takového etnika, jako proslulí Vikingové. Rovněž jejich podíl na budoucí slovanské a zejména germánské populaci bude významný.

Větev Lovců, která zůstane ve střední Evropě získá označení I2 a její centrum se pomalu přesune na východ k Černému moři a na Balkán. Zde se stane rovněž významnou složkou genetického mixu místních kmenů, zejména jižních Slovanů, a tato zdejší genetická odbočka někdy bývá označována také jako slovanská.

U obyvatel, kteří zůstali u Černého moře pak vznikla někdy na přelomu letopočtu její zvláštní mutace I2a – L621. Během slovanských migrací z Ukrajiny do jižních oblastí se k nim tito obyvatelé připojili, přijali slovanský jazyk a společně zabydleli celou oblast kolem Jaderského moře, dosud nazývanou jako Ilýrie, případně Dalmácie. Tato mutace má ještě jednu zvláštnost – je silně propopulační a její nositelé se v průběhu dalších staletí natolik rozmnožili, že dnes tam jsou převažujícím genetickým etnikem. Vlastně se ve větším rozsahu vyskytují pouze tam a například v Bosně dosahuje podíl až 30% veškerého obyvatelstva.

U nás v České republice je poměrné zastoupení obou skupin mírně ve prospěch jižní, balkánské větve I2 – něco přes 10%, severní skandinávskou větev má necelých 10%. 

Počátky neolitických farmářů - haploskupiny G, J 

Lidé stále ještě vedli kočovný způsob života – stěhovali se za potravou. Dokázali ulovit kde co, nicméně vývoj pokročil a lov a sběr přestal být jediným zdrojem obživy. Po ústupu ledovců se rozsáhlé části Evropy a Asie zalesňovaly, velká stáda zvířat zčásti odtáhla, zčásti vyhynula. Místo nich se rozšířila lesní zvěř. 

Lovci se museli přizpůsobit novým podmínkám - neputovali již za velkými stády na velké vzdálenosti, nýbrž lovili menší zvířata (jeleny, srnce, medvědy, bobry), a to v menších prostorách a v menších skupinkách. Jejich pomocníkem se stal i pes, nejstarší domestikované zvíře. Některé skupiny, které žily na mořském pobřeží či při březích řek a jezer, se specializovaly na rybolov. Rybáři používali udice, lodě a pádla. Běžná byla výroba oděvů. A lidé také zjistili, že některé rostliny, které dosud museli pracně hledat třeba i kilometry daleko, si mohou sami vypěstovat přímo v okolí svého obydlí. Začíná zemědělství. 

Je to období neolitu a je asi 9.000 let BC. Na světě je asi jeden milion obyvatel, a většina jich žije v okolí arabského poloostrova. A právě zde vzniká jedno z prvních center zemědělské výroby. My dnes známe tuto oblast již jen jako nehostinnou poušť, ale tehdy to byla velice úrodná krajina, zejména mezi řekami Eufrat a Tigrid, nazývanou jako Mezopotámie. A celá tato oblast na severu arabského poloostrova, jinak Malá Asie, Levanta, či Přední Asie, je nazývána také jako Úrodný půlměsíc.

Zpočátku si první zemědělci vypěstovali pšenici a ječmen, později zkusili luštěniny, bylinky, zeleninu a ovoce. Spolu s domestikací rostlin začala i domestikace zvířat. I zde lidé přišli na to, že než se stále plahočit za stády, je mnohem pohodlnější mít tato stáda pod kontrolou poblíž domova, a tak vzniklo pastevectví. Nejdříve ovcí a koz, později dobytka. Zajímavé je, že s počátky chovu koz a ovcí jsou spojovány kmeny s převahou skupin G a J, prvenství v chovu dobytka je přisuzováno kmenům s R1b. Naopak skupina R1a má zásluhu na pozdější domestikací koní.

Zvířata byla v první fázi pěstována hlavně kvůli masu a kůžím, ale později objevili i jejich další využití - mléko. Krávy dávaly mléko jen když měla telata, ale lidem se po čase podařilo krávy nějak rozdojit po celý rok, a tak vzniklo i mléčné hospodářství, sýry a tvaroh.

Všechny tyto změny vedly k usedlému způsobu života. Už se nestavěla jednoduchá přístřeší, ale pevná obydlí, která lépe chránila před nepřízní počasí. Mohlo se tak narodit a dožít dospělosti také více dětí. Zatímco v paleolitu mohla mít žena při častém střídání místa pobytu další dítě až když staršímu byly tak tři až čtyři roky, nyní je mohla mít každý rok. Usedlý život nabízel větší bezpečí, výroba potravin lepší obživu a lidé se proto dožívali vyššího věku. To všechno s sebou přineslo prudký nárůst počtu lidí, a ti si museli hledat nová území, kde by se uživili. K potřebě opustit své domovy nutilo nejstarší zemědělce také to, že se jejich pole rychle vyčerpávala a oni si museli hledat novou půdu, kterou by zúrodnili. 

Dochází k další vlně migrace – mezolitické a neolitické expanzi (cca 9.000 – 3.500 let BC). Jako první z této migrační vlny začali do centrální části Evropy pronikat pastevci koz a ovcí – lidé se skupinou G, přesněji její mutací G2a, a se skupinou J. Oproti klasickým zemědělcům byly jejich možnosti migrace mnohem pružnější. Byl to poměrně rychlý a masívní nástup a tito pastevci brzy zabydleli podstatnou část jižní Evropy. Podle nálezů z doby kolem 6.000 BC tvořil jejich podíl na složení zdejších obyvatel vice než 60%. Dál se moc nepouštěli, tam to již bylo obsazeno loveckými kmeny dřívějších obyvatel a bylo to pro ně příliš nebezpečné.

Generace zemědělců byla podstatně pomalejší a do této části Evropy dorazila až někdy kolem 7000 BC. Pak se však přechod lidí z Malé Asie do Evropy zpomalil. Spíše ustal. V roce 5.600 BC se totiž protrhla pevninská šíje v prostoru Bosporu a Dardanel v Turecku, která oddělovala tehdy ještě Černé jezero od výše položeného Středozemního moře a přirozená cesta do Evropy tímto směrem přestala existovat. Současně došlo v této oblasti k rozsáhlým záplavám a lidé museli hledat nové přístupové trasy. Dostávali se tak k nám až po čase, "severní cestou" nad nově vzniklým Černým mořem. I tímto si vědci vysvětluji pomalejší rozšiřování zemědělství v centrální části Evropy a pozdější vznik zdejších civilizací.

Vlastně je nutno říci, že celá tato populace není v Evropě příliš početná. Díky omezeným migračním cestám a zejména pozdějším masívním přílivem mnohem akčnějších kmenů z kazašských stepí (naše haploskupiny R) byli tito pastevci přečísleni a dnes jsou ve větším rozsahu zastoupeni pouze v jižní a centrální části Evropy. 

Poslední migrační vlna z Afriky - haploskupina E 

Lidé s haploskupinou E se rovněž z Afriky dostala na arabský poloostrov, ale svojí samostatnou, trochu izolovanou cestou – nejdříve podél Rudého moře a pak přes Suezskou šíji. Část jejich populace se rovněž dostane do Levanty, kde se připojí k k tamním pastevcům a společně s nimi se ještě přes Bospor dostanou do Evropy. Je to poslední osídlovací vlna z afrického směru a její intenzita je již o poznání nižší. Četnost její populace je ale zhruba na úrovni skupin G a J a je rovněž vyšší v jižních oblastech.

Větší část ale zůstala na pobřeží v okolí Suezu a jednou je budeme znát jako Féničany. Dokonale si osvojili mořeplavbu a postupně osadili celý prstenec pobřeží kolem Středozemního moře, zejména africké Maroko a také Řecko s jižní Itálií. Jejich hlavní domovinou však zůstala východní část Středomoří, kde se od ní oddělila další větev, jejímž centrem se stane dnešní Izrael a vytvoří základ budoucí židovské populace.

Nejčastější migrační trasy Haploskupiny E do Evropy dle SNP Tracker

Haploskupiny R – vznik a rozdělení

Nyní se zase vrátíme někam pod Kaspické moře do oblastí dnešního Iránu, a do doby asi 45000 BC, kdy vznikaly již popisované haploskupiny G, H a J. Ve stejnou dobu se tam vyvinula i skupina K, která však zamířila hluboko do centra Asie až k pohoří Altaj a Bajkalskému jezeru. Tam však již dorazila v nové haploskupině P a tam se také v průběhu času různě proměňovala v další a další mutace. A od těchto mutací pak postupně vznikali všichni ti Slované, Keltové, Germáni, ale i Eskymáci a Indiáni od Aljašky až po Patagonii. Zrovna oni Indiáni jsou nositelé skupiny Q a z genetického hlediska jsou naši nejbližší příbuzní. Zmiňme ještě skupinu O, která odtud odešla do jižní Asie, a také nomádskou skupinu N, která po letech ovládla celé severní pobřeží euroasijského kontinentu a dnes tvoří podstatnou část tamní populace od Skandinávie až po Aljašku. 

V podhůří Altaje žily tyto kmeny více než deset tisíc let a tam také vznikla skupina R, která je dnes vlastní téměř 80% současných obyvatel západní, střední a východní Evropy. To jsou oni Keltové, Germáni a Slované, ale ještě to bude chvíli trvat.

Nejstarší nález této skupiny je v pozůstatcích 24.000 let starého chlapce z regionu Altaj, na jihu centrální Sibiře. Tento chlapec patřil k jednomu ze zdejších kmenů lovců a sběračů, kteří během této doby ovládali celou Sibiř a snad i nejvýchodnější části Evropy. Pravděpodobně vlivem změny klimatu po ústupu doby ledové se tyto kmeny rozhodly opustit svá dosavadní loviště a vydaly se směrem na západ do rozsáhlých stepí Kazachstánu. 

To bylo období asi tak 24.000-22.000 BC a tato oblast pak pro ně byla opět na dlouhá tisíciletí novým nerušeným působištěm. Právě tam, někdy kolem 18000 BC, došlo k rozdělení této skupiny na R1a a R1b. Obě tyto podskupiny se spolu sice částečně promísily, nicméně se zdá, že převaha R1a operovala spíše v severní části oblasti, R1b zase v oblasti Kaspického moře a postupně se rozšiřovala k lidem žijícím na arabském poloostrově.

Počátek expanze

Je období asi 4.000 let BC a na světě je asi 20 milionů obyvatel. V Přední Asii již první civilizace dostaly svá jména. Sumerská, Asyřanská, Egyptská – to byly ty první. Avšak u nás zdejší kmeny pojmenování ještě neměly. Nicméně i zde již vznikaly hustěji osídlené oblasti, kde tamní obyvatelstvo spojoval stejný nebo podobný styl života. Mohly to být stejné rituály, používání stejných nástrojů i umělecká kultura. A právě podle specifické charakteristice těchto kultur jim vědci přiřadili odpovídající jména. 

Stále převládají skupiny I2 a G2a a nově se k nám dostává z Malé Asie také skupina J, přesněji J2a. Zatím je to pouze v několika kapsách, ale už u nás zůstane. Na severu začíná pronikat jedna z mutací skupiny N (N1c), která se sem dostala od Altaje, postupně se na severu rozšíří a dnes je to významná složka genetické výbavy pobaltských států, ve Finsku dokonce silně převládající.

Na našem území se usazuje kultura lineární keramiky se skupinami G, I, J a E. Tato skupina E se k nám dostala z Afriky a spolu s ní i jedna odnož R1b, její mutace V88, ta ale brzy zanikne. Zajímavá je také kultura Cucuteni na území Rumunska, kde již v té době byla města až se 30.000 obyvateli – tehdy největší na světě.

Naše skupiny R1a a R1b se zatím stále pohybují nad Černým mořem, ale již se chystají ke své expanzi, která navždy změní populační strukturu obyvatel centrální a západní Evropy. Dochází zde také k první domestikaci koně, či vzniku prvních dvoukolových vozů. Rovněž se v malých řemeslných dílnách objevuje první bronz. Všechno to jsou věci, které podstatně ovlivní budoucí život všech lidí.

S rostoucím počtem obyvatel již dochází i k silné expanzi obou "našich" skupin R1a a R1b do centra Evropy. Nejdříve začínají postupovat kmeny s převažující skupinou R1a – "slovanská". Z východních zemí, se přes Polsko dostávají až k německému Hamburku či do Švýcarska. To bylo v době asi 2.800-2.400 BC a přinesla s sebou mj. i kulturu šňůrové keramiky – Corded ware. Později se ještě dál rozšířila až do skandinávských oblastí, a zde se přidává k již zabydleným Lovcům, budoucím Vikingům.

Také se rozšiřuje i na jihu a tam dává základ pro budoucí jihoslovanské země. Lidé těchto kmenů ale ještě nebyli ti, které sem přivedl náš Praotec Čech. Ten přijde až za tři tisíce let. Užívá se pro ně termín proto-slované, ale vzhledem ke značné genetické příbuznosti mohou být za Slovany dnes již považováni. Jejich původní centrum bylo patrně v oblasti dnešních baltských zemí – Lotyšsko, Litva – a tam také dochází k jejich genetickému i kmenovému rozvětvení a postupnému rozšiřování do celého okolí. Vytvoří se tak základ pro vznik celé slovanské populace.

Zde se k této migraci zmíníme jen v základních souvislostech - podrobněji se k problematice slovanského osídlování a větvení celé haploskupiny R1a budeme věnovat v samostatné kapitole "Příchod Slovanů". 

Na našem území však populace Corded ware nebyla příliš početná. Přece jen jsme byli až na okraji celé této kultury. Bylo to u nás asi pět tisíc osob, kteří žili zhruba ve sto osadách po přibližně padesáti obyvatelích. Největší sídliště se našla ve Vikleticích u Žatce a v okolí obce Marefy u Bučovic. Tito naši protoslované se "přimíchali" k původnímu obyvatelstvu lovců, pastevců a raných zemědělců, převzali si vzájemně své zvyky i řeč a společně tam žili bez nějakých velkých konfliktů. Díky podstatně vyšší míře polygamie se postupně nově příchozí protoslované stali převládající etnickou skupinou v naší zemi a jsou jí vlastně až dodnes.

Později na naše území přijde ještě celá řada jiných kultur a národů. V době asi 2500 let př.n.l., jich u nás bylo dohromady asi dvacet tisíc, ale o dva tisíce let později, v době, kdy k nám přišel první, již skutečně pojmenovaný národ – Keltové, jich bylo již asi 90 tisíc. A právě to jsou ti naši "původní národové" o kterých se občas zmínili naši nejstarší kronikáři, a o kterých tehdy nikdo nevěděl co jsou to zač. 

Haploskupina R1b zase obešla Černé moře a podél Dunaje se dostala do pomezí Švýcarska, Německa a zejména Francie a jednou z nich budou Keltové. V době příchodu zde mají genetický marker P312, ale brzy se rozvětví na několik dalších větví a každá z nich se vydá jiným směrem. To bude v době bronzové, asi tak 2500 let př.n.l. a z těchto míst pak dojde k závěrečné expanzi do všech koutů Evropy, přibližně tak, jak to známe dnes. S nimi přijde i celá řada nových kultur, z nichž uvedeme nejznámější z nich, kulturu zvoncových pohárů – Bell Beaker. 

Ale již během cesty do centra Evropy se z celého hlavního proudu vyčlenila ještě jedna významná geneticky vývojová řada U106. Ta během svého putování prošla Moravou (dunajská kultura) a usazuje se v dnešním severním Německu. Postupně se rozšiřuje na britské ostrovy a přes Dánsko i do jižní Skandinávie, kde se přidává k místním budoucím Vikingům a již také k nedávno zabydleným předslovanským kmenům. Později se tento mix zčásti vrátí zpět a vytvoří zde mohutnou a nám již dobře známou větev germánských kmenů. Toto etnikum je však geneticky hodně pomíchané. Skutečně germánské haploskupiny R1b je v ní asi jen jedna třetina, přibližně stejně je v ní severská skupina I1 a z jedné čtvrtiny mutace R1a.

I tuto migraci rozvedeme podrobněji v kapitole "Keltové a Germáni".

U nás je dnes nejvíce slovanská skupina R1a a má ji asi 35 procent lidí v naší republice. Nejčastěji se udává 33 až 38. Skupiny R1b má pak asi 24 až 28 procent našich současných obyvatel. Zbytek jsou pak zejména mutace všudypřítomné skupiny I, která je součástí snad všech evropských národů, a která je tu s námi již od dob prvních lovců a sběračů. V menším rozsahu tu pak máme skupiny E, G a J, našich prvních neolitických zemědělců.

Ten poměr ve složení našich skupin se však v průběhu doby měnil a například krátce po konečné slovanské expanzi někdy kolem roku 900 n.l., byl podstatně výraznější ve prospěch R1a – kolem 50%. Teprve v dalším období, v poměrně úzkém soužití se sousedními germánskými etniky, se složení ustálilo na dnešní úrovni.

Současné rozložení četností jednotlivých hlavních haploskupin v mužské linii (Y-DNA) ukazuje následná tabulka. Jsou zde pro porovnání uvedeny údaje několika databází, ze kterých bylo čerpáno při sestavování tohoto materiálu.

Dalibor Šrámek, duben 2025